SELSKÁ PÍSEŇ.

SELSKÁ PÍSEŇ.
I. Já nemohu víc, jak bych chtěl, své zkrutlé sepnout hnáty, nuž, jaký div, já zapomněl modlitbu za magnáty. Jsem seschlý bodlák huňatý, kol něhož slunná cesta, jejž sehne dítě s housaty a hůlkou panák z města. Jist rok co rok, že sadů bůh mi ohryzky jen zrodí, na smetanu mi mraky much a medvěd v ouly chodí. Krav blahodárná vemena nic líp,líp než voda s krví a vzešla-li má semenasemena, smršť nadělá z nich mrvy. 38 Můj kostelíček rozbil hrom, když šel jsem díky činit, budu-li dále živ jak strom, mne z toho nelze vinit, neb bez instancí za pár let bych zpyšněl jako ženy, i moh’ by tajně vypučet’ květ vzpoury zatracený. Já nemohu víc, jak bych chtěl, své zkrutlé sepnout hnáty, nuž, jaký div, já zapomněl modlitbu za magnáty! 39