KARNEVAL.

Jan Opolský

KARNEVAL.
Já po dvousté jsem na plesu a vždycky héros málem, mou vyznačuje noblesu styk vřelý s kardinálem. Zde spůsobně se otočím před mimoprošlou paní, před grandy s mrtvým obočím, již gravitují na ni. A zcela jako kardinál se volně šinu sálem..sálem... (Té vlečky krve bych se bál, kdybych byl kardinálem!) Tu Moslim barvy spanilé jde jako ve snu kolem, že, běda! oheň nargilé je pouze staniolem. A za ním – jak je osud zmát’! – se Mormon suchý vleče; můj blahoplodný celibát z nich tuhé jaly křeče... Klouby se všecky uklání, vteřina mine plachá... Monsieurs, jste všichni zadáni? Kadrilla Offenbacha! 57 Líto mi, líto dojista! v tónu dím rozespalém; odpusť mi, růže stolistá, mám styky s kardinálem. Kdo je tvůj hloupý kardi – – – ech – břicháček zmrzlých nohou!... Stolistá růže, nech mne, nech, nemohu, jiní mohou! Usednu jako do koutka milenci mnohaletí. Jaká je čistá pochoutka defillé převiděti! Eskymák v kůži tulení s narválím, pravým bodcem, Nikelman módní, zelený s jediným citoslovcem. S dřevěným hroznem Pomóna, tělnatá, chabá na dech... (kolik as díla vykoná na lidských vinohradech?) Krakonoš ryzí, kornatý surově hýbá rtoma, Sněženka (s dvěma poupaty; poupata spějí doma). Žongléři, selky – pávice v kadrille ztrácí peří, líto mi, líto velice myšlénky na večeři! Člověka mnoho už nevíže, hudba je rozmetalá, zvěřinu cpe a lanýže maškara kardinála... 58