ZLOMENÝ KVĚT

ZLOMENÝ KVĚT
U vody hluboké vykvetl řásný. Nevěděl, jak je štíhlý a krásný. Díval se na slunce, na mraků lety, na hraní motýlů, na hvězdné světy. Díval se s úzkostí na pění ptáků – slzy mu zářily ze smutných zraků. Nevěděl, k čemu je na této zemi, proč se jí držet má kořínky všemi? Chtěl by jít na kopce, v dálky se dívat, chtěl by jít na hvězdy, po řekách splývat. Chtěl by se s ptáky v blankytu koupat, s poutníkem jedním do lesů stoupat – 7 hovořit s lidmi na celé zemi – a musí stát zde vrostlý a němý. Pojď, broučku zlatý, jenž hryže a ssaje, pij med můj sladký, co v kalichu zraje. Přijď, princi zlatý, ve hbitém letě – mne už nic netěší na tomto světě! Brouček se nalokal medu a vůně – a zvadlý květ spí v hlubinách tůně. 8