MÁJ VE FARNÍ ZAHRÁDCE

Karel Dostál-Lutinov

MÁJ VE FARNÍ ZAHRÁDCE
Máj po špičkách jde, nesen vánky. Před ním šly vonné fialy a hyacintky s tulipánky se ve průvodu kývaly. Meruňka, celá v říze bílé, mu svůdně vyšla v ústrety, a špačci, samá kratochvíle, dělali o něm klevety. A rybíz křivý, hrbolatý, umrlý teskný samotář, vzplál mladým listím – láskou vzňatý má kolem hlavy svatozář. A stará hrušeň v poupat tříseň se halí tiše, samý třpyt – jak básník, jenž má v duši píseň a chystá se ji vyslovit. Ba i ten chrám, kmet ustaraný, se rozchvěl sladkou arií a zpívá, celý rozplesaný, Královně bílé, Marii. A Máj jde tiše, sype kvítí po cestách, stráních, po háji – a srdce smutné opět cítí, že nejsou snem sny o ráji. 17