OSAMĚLÝ KVĚT

Karel Dostál-Lutinov

OSAMĚLÝ KVĚT
Plál kvítek osamělý na lesní mýtině, smál se a štěstím zářil jak dítě na klíně. Toužil po zraku lidském, po slovu nadšení, leč kolem něho znělo jen lesa šumění. Jen motýlek jej shýbal, jenž mednou rosu ssál, jen pramínek jej zlíbal, jenž v dálku pospíchal. Jen včelka zabzučela ve zlatých kalhotkách, jen vánek zkolíbal jej, jenž z jihu v sever táh. Jen mravenci jej znali a srna zasněná, andělé k němu z dáli spínali ramena. Leč kvítek osamělý po lidském oku práh’ – však neviděn a neznám uvadl v samotách. A tak má píseň roste zhrdaná, neznámá, sní o nadšené duši a lomí rukama. 58