SVĚTA KVĚT

SVĚTA KVĚT
Z květiny zrozen bílý Květ, tak líbezný a skvělý, že andělé, jej uvidět, s nebeských výšin spěli. A zpívali mu nadšeně a na své lýry hráli – že pastýři a ovečky jak omámeni stáli. Ze země Květ ten tělo vzal, leč duši s nebes výše, byl malinký, leč zář svou pjal nad svět a jeho říše. Když hvězda Květ ten spatřila, na východ pospíchala a smutným králům toužícím tu zprávu zvěstovala. A oni za ní přes pouště a přes srázy a hloží, by mohli zlíbat, uvítat, to krásné Kvítko Boží. Jeden mu nesl korunu, druhý kadidla vůni a třetí myrhu indickou – šli hledat Květ, kde trůní. A dlouhá léta Kvítek ten, rost’ utajený světu – znám jenom malé chaloupce v městečku Nazaretu. 66 A potom chodil po vlasti, nebeskou vůní dýchal, nejeden rybář nechal síť a za tím květem spíchal. Když dotkla se ho nemocná, hned novým zdravím vzplála, když pohlédla naň hříšnice, hned z hříchů svých se kála. A kdo řeč jeho poslouchal, měl krásy světa dosti, tak pustou země byla mu a snil jen o věčnosti. A proto vládci země té Květ na kříž vbili hřebem – a ve způsobě zakleté je nyní bílým chlebem. A na oltářích rozkvétá při sladkých zvonků znění a volá k chudým do světa: „Já dám vám občerstvení!“ 67