PADÁNÍ SNĚHU.

Jan Opolský

PADÁNÍ SNĚHU.
Napadalo s hrozných výšek smutné dolů peří, do všech oken pohlíželi andělové šeří. Zachtělo se tělům stonat, soucitem se hojit, k probuzení loutny staré slabě struny projít. Přísti hovor ukrývaný s neživými tvary: Slyšte, duše mrtvých věcí, příběh jeden starý! Starý, starý, velmi starý, dlouhým věkem smytý, kterýž nikdo z lidí neznal, žádným nezažitý. Zachtělo se tělům našim bolest míti z toho, čeká-li se bez nadějí věrně na někoho. Odkud přijde? Vážný? Smělý? Zjinačil se v líci? Zdali známá echa vzbudí chodbou kroky znící? Prve ještě, nežli vstoupí, zaševeliv šatem, nerozptýlí práci ducha ve snu započatém? Napadalo s hrozných výšek smutné peří k zemi na raněné, zůstavené v polích nadějemi. 17