DRAMA CÍNOVÉHO VOJÁKA.

Jan Opolský

DRAMA CÍNOVÉHO VOJÁKA.
Čas válečný a horký, čas dávno minulý, když dva pluky nás žily jen v jedné škatuli. Já na dně jsem až ležel a stydno bylo mi, že nemám ceny ještě a její vědomí. I nevím, zdaž kdo jiný ten samý pocit měl, já tichu, které vládlo, nejinak rozuměl, Ó hoši, hoši, – pravím – teď zlomte mlčení! Však dva pluky nás leží a nic se nemění. Jen občas jako ze sna se šavle pohnuly, když z příčiny as vnější se smýklo škatulí. Neb koně přestoupili si z nohy na nohu a jak dlouho zas stáli, nic říci nemohu. Tak tiše jako mrtví tu tkvěli husaři a velká síla chladná jim zela ze tváří; víc živlem,živlem nežli vojskem se tady zdáli mi, tak plni slavné hrůzy,hrůzy jak obři umrlí. Čas válečný a horký, čas dávno minulý, když dva pluky nás žily jen v jedné škatuli. *** Až jednou časně vzešel pruh světla zsinalý, že ve směsici hlasů jsme všichni povstali. Kam půjdem? Známo není! Já zřím jen toliko, jak ruka něčí pevná se dere pod víko, že na dubovém stole jsem vsazen do řady, co trubač obmýšlený a stěžej armády, že avancement můj budí tíž ve mně sladkých muk a proti nám že stojí jak skála cizí pluk a chřtány děl že hledí ve slávě ztrnulé, v své nenávisti krevní. Vy z jiné škatule! A napjetí že klíčí, krev rychle zahárá, že veden vzniklým pudem jim troubím trarará, 54 vždy víc a hloub že cítěn náš poměr záhubný, ač k roznícení myslí se tluče na bubny, že závrať jako šlojíř vše hlavy obtáčí, že centrum víru všeho je ve mně trubači, že jako rány skalní se blíží koní cval, že rukáv plný krve... že... což bych umíral? *** Vy matičko má v dálce, jak sen ji utváří, já tady ležím pobit, jsa věren mocnáři. Já nevidím vás plakat a lomit rukama, jen ozev duše vlastní a smír je nad náma. Šum krve vykypělé jde hlavou jako proud: ty, který války strojíš, zde rač mne vyslechnout: Tluk cínového srdce zdaž k tobě dolétá, když holubice ducha se tratí ze světa, zda vidíš, zdali cítíš krev volně mizet z ran, zda tušíš na svém trůnu tém krkavců a vran, jak krouží bez ustání a visí nízko už a jak tam kdesi leží bled mladý jeden muž a nežli k tobě dojde zvěst chvíle vítězné, jak před východem luny muž pokoj nalezne. 55

Básně v knize Pod tíhou života: