POUSTEVNICTVÍ

POUSTEVNICTVÍ
Hvozd práchnivý a hluchý, jenž osídlen je duchy a ztemněn tuchamituchami, jak ve hrob chodce kryje a šumné symfonie ho uspí, omámí. Stem ruk se po něm vzpáží, jej tichem k zemi sráží a děsem ohromí, duch pokořen je cele, neb vnitřní nepřátelé jsou vkleti ve stromy, Tůňtůň času tlí zde němá, vztah k přítomnosti nemá, bez zřejmé proměny sny rozkvetlé a touhy jsou dým jen pouhopouhý v tmy černé ztracený. Nic ticha neporuší, je prázdno v lidské duši, toť kobka bez echa, duch, padna v marném boji, vše z minulosti svojí v plen tichu zanechá. A lidský život celý, v němž zahořet jsme chtěli, jak sirý byl by rov, jak bezvodá je studně, jež zeje v prázdno bludně, jak tryzna beze slov. Smrt s černých větví kane, kmit věčnosti se stane, je pozřen den i čas, zde dlouhé doby plynou, tma zívá nad vteřinou, když mine – zas – a zas. 54 Hvozd kontemplaci živí co plamen zádumčivý, jenž sžíhá žití květ, jenž mládí barev zbaví a spálí vavřín slávy, tvé dílo naposled. Vše zapomeneš v světě. Nic více nepohne tě na upomínce tkvět, ret pokušení sladký tě nepřivolá zpátky v stav uplynulý zpět. 55