PŘEDURČENÍ

Jan Opolský

PŘEDURČENÍ
Tiše se vleče potok chladný v oblouku mrtvou dědinou, dříve, než došly k sluchu tvému, ševely jeho zahynou, je to jen jako přesun času pohyb té vody trvalý, jak by se za snem nesplněným zraky mé touhy dívaly. Nenese voda ryby žádné, je to jen oblast jalová, v které se každý poryv žití navždycky jenom pochová. Smyslu v tom není dát se za ní v myšlenkách kamsi na cesty, dotčen jsa prázdnem,prázdnem jako zlíbán mrtvýma rtoma nevěsty. Kam se vše děje v tomto spění? Jaký má význam němý běh? Je to rys věčnem naznačený, utkvělý rovněž na mých dnech. Stromy jej stíní s obou břehů: olše a vrby shrbené, nad nimiž člověk mrtvých darů osudu svého vzpomene. Také tak schýlen k samé zemi piji svůj doušek z plynných vod, nevede mne tu pokyn jasný k půlnoci, na jih, na východ. Luka jsou kolem plachá, vlhká, porostlá krutou ostřicí, pro smysly těžko snesitelnou, zahořklou pachuť mající. Nesnáší se k nim včela zlatá, sněhové křídlo motýlí, ruce mé v době senoseče jako by hřbitov kosily. Zarudlá půda mojich polí, podivným nachem prolitá, jako by měla pouze vydat krvavé zrní ze žita, jako by koukol, mák a chrpa nenašly místo v obilí, jako by skřivan s křepelicí pro mne svou píseň ztratili. 51 Chalupa moje vínem krytá, růžovým slezem, moruší, chmuří se za ní ustrašena na místě, jež jí přísluší. Tradice selská podkopaná v prostorách jejích usychá, tyčí se jaksi polohmotně trámoví její do ticha, sesout se hrozí v zdánlivosti podstřeší její omšelé, fatální úděl daří stromy, kvetoucí spoře, nesměle. Zvířata věrná, pes i koně, kachny a kur i holubi pod vlivem věštby nevyřčené, pod vlivem možné záhuby v neklidu žijí bezpředmětném, jako by vůbec nežila, pro jejich neklid nenajde se v područí mém už posila. Nevniká víra do mé hrudi, darmo ční vížky kostela, nadarmo píseň kol mých skrání sladkého zvonu přezněla, vidím jen pnout se v utkvělosti smuteční jívy hřbitova, nevtěliv nikdy představy své, ukryté tajně ve slova. 52

Básně v knize Čtení z hvězd a obelisků: