DVA ČERNÍ MOTÝLI.

Čechoslav Ostravický

DVA ČERNÍ MOTÝLI.
Údolem táhly stíny, jak černých ptáků sbor a z vísky u potoka zazníval tónů chor; – jak nad rovem by matky si dítě zaštkalo, tak z tonů těch mou duši cos’ smutně volalo. Kdo as to na mne volá? – Má matka dávno spí a v jednom lůžku s otcem pod prstí země sní, mé sestry, bratři, druzi –: vše světem rozváto – – ó kdo tím hlasem smutku, kdo na mne volá to? Tu krok můj zvyklý chvatu jsem zvolnil na chvíli a zřel, jak kol se kmitli dva černí motýli; ti kolem hlavy mojí letěli se mnou dál, z nich jeden – moje bludy, z nich druhý – jejich žal – – – 19 To ve mně mojí duše luh zdeptaný se tměl, to jezerem mých citů po vlnách stesk se chvěl, to po nivách mé duše se stíny trousily, a šerou dálkou spěli dva černí motýli... 20