CESTOU

CESTOU
Smavá záře hvězd plá mi v šero cest, do dálky jež nocí spějí, kterouž dumy vyprávějí srdci starou zvěst. Nikdo druhý tu v nivě, v pažitu, jen ty moje smutky se mnou kráčí v dálku nocí temnou v duše úkrytu. V kroku mého zvuk spadá srdce tluk, v snivém rythmu dálkou plynou zvuky ty v noc, jíž se vinou stíny božích muk. A mi měkce tak vláha plní zrak, vzdech se vine z mojí hrudi, kde mne tíží, kde mne studí dnů těch chmurný tlak. – Kdež ten spasný kraj, kdež ten duše ráj, v němž to velké štěstí zkvítá, o němž fantasie splítá věčně živou báj? 27 Kdež ten velký cíl, jemuž vždy jsem žil, jemuž v oběť vše to kleslo, v nitro mé co mládí sneslo nadšení a sil? – – Ticho. Ani zvuk. Zní jen srdce tluk, spřádá báj o lidském štěstí noc, jíž trou se podél cesty stíny božích muk. 28