TMA A DEŠŤ...

TMA A DEŠŤ...
Tma a dešť a vichru sten hučí venku, kvílí, opírá se do oken, výská, pláče, šílí. Nelze spát a nelze snít, klidu v duši není, hodin zvuk, jimž chví se byt, vábí k přemýšlení. A ten vichru s deštěm rej pusté noční hluše jakby děl mi: „Přemítej v hloubí svojí duše. O té válce ničivé, o tom věčném sporu, o té bouři ječivé, plné síly, vzdoru. – O tom, kterak žití to kruhem zla je pouze, na němž plno navito bídy, smutku, nouze – – 34 A za vše, co v nitru tvém plá a hrá a svítí, jak tu nutno s osudem stále zápasiti. Prací, postem, modlitbou jak to nutno chránit, zaplatiti krví svou, celým žitím bránit!“ – – – Bouře jek a vichru sten výská venku, šílí – – duše, dál tou nocí jen k slunci, k tvému cíli! 35