BALLADA.

BALLADA.
Čtyři bděli, pátý spal, Sny mé, Štěstí, Radost, Žal a ten pátý Osud byl – co jen snil? A já pravil: Moje Sny, zpět se vraťme do vesny! Ale Sny mé – ký to vzlyk? – Prchly v mžik! – – A já pravil: Štěstí mé, k sobě blíž se stulíme! Ale Štěstí – bludný pták! – vzlétlo v mrak. A já pravil: Radosti, oblaž mne svou milostí! Ta však náhle vzdychnula – – Zhynula... A tu v nitru zved’ se Žal, zaštkal bolně, zavzlykal a můj Osud, který snil, probudil. 36 Tu vstal Osud dotěrný, škodolibý, příšerný, že sám Žal, jak zřel ho, prch’ – – V tmu se vrh’... Píchlo vše. Však Osud můj krutě, tvrdě děl mi: stůj! A co stál jsem v děsu tich’, dal se v smích. Dal se ve smích šklebivý, v pustý, divý, děsivý – – – – – – – Stál jsem zdrcen. – Kolem nás mizel Čas... 37