ČLOVĚK.

ČLOVĚK.
Noc byla tichá tak a mlčenlivá; nad knihou nachýlen já v dumách dlel, an duch můj přes luhy a lada snivá kams’ v dálky jako pták v neznámo spěl. Tu náhle z ulice se v sluch můj vznesla směs hlasů neznámých jak vlny šum, má hlava zvedla se, jež ve dlaň klesla, a duše procitnula ze svých dum. A ze tmy neznámý hlas ke mně vnikal: – Co člověk? – Vášní svých to pouhý rob, jichž poutům od věků si němě zvykal a kterým klesá v oběť za všech dob. Ah, člověk! – jiný děl. – To soud byl všední. Přec člověk korunou je tvůrčích snah, je tvorstva vrcholem a výraz slední, jenž v sobě vším je ve všech proměnách. Snad! – třetí děl..děl... – A přec jen tvor to bídný, bezměrných smutků, žalů, bolů plen, jenž za osudu jeden úsměv vlídný jde slepě vpřed a – hyne vysílen. Pah, člověk! – čtvrtý děl. – Toť barbar pravý, jak dravec lačný v egoismu svém, tu tyran podlý, tam zas lupič rvavý, dlaň bezcitnou jenž zvedá proti všem. – – – 38 A kroky zanikly a hlasy s nimi. Noc mlčenlivá dumně spěla dál, a vzrušenými myšlenkami mými stín ponurý a těžký prochvíval. Ten chodců neznámých spor nahodilý jak balvan těžce klesl v mysl mou – – Co člověk jest? – – A zraky mé se vpily kams’ v dálku noci černou, dumavou. A chvíle jdou – – – a zrak můj plný dumy kams’ do hlubin se černé tůně vryl – – – Co člověk jest? – Ó kdož to říci umí! Ó rozpory, kdo vás kdy rozřešil! Co člověk jest? – – Do černa ztrnulého dál neodvratně noří se můj zrak – – – – – A tíseň, rmut a hrůza Neznámého nad duší mou jak černý visí mrak......mrak... 39