NĚKOLIK DNÍ OSLAVENCEM.

NĚKOLIK DNÍ OSLAVENCEM.
[1] PRVNÍ DEN OSLAVY.
Starý Strnádek, jenž v tichém Křehotíně lidského půl věku besedním je sluhou, od božího rána dnes má práci tuhou jako dosud nikdy: oprašuje skříně, knihy zlatých hřbetů, – drahou pastvu molů – sestavuje pak dvě dlouhé řady stolů, potom stolice k nim rozmanitých tvarů po městečku celém vypůjčovat lítá, neboť Beseda má židlí pět jen párů, právě kolik členů slavný výbor čítá; okna záclonami zastřel, vypranými k besednímu vínku od předloňské zimy; do dvou lamp, v nichž ještě od věnečku zbylo tekutiny jakés, plné mrtvol muších, čerstvého teď nalil petroleje kilo; k sirkám zvlhlým trochu přidává teď sušších; 3 z časopisu posléz, jenž tu po měsíce visí nerozřezán, utrhl kus listu, stearinové dvě obalil jím svíce, zavrtal je v svícny a pak vážně k místu vyvýšenému se bral, kde v pýše svojí nejcennější kousek inventární stojí – klavír tenkých nožek, ctihodného stáří; Strnádek se shýbl, do svých rudých tváří dechu nabral si a tlustou vrstvu prachu sfoukl s klávesů. Teď šátkem sobě stírá potu krůpěje, jež jako zrnka hrachu na čele mu stojí, kolem sebe zírá, pocit spokojení probíhá mu tělem, až pak překonán si polohlasně praví: „Takhle dranžírovat místnost pro zábavy nedokáže nikdo v Křehotíně celém!“ Tážete se, čemu přípravy ty platí? Beseda dnes hodlá slavně přivítati v místnostech svých nově přibylého člena, Součka doktora, jenž před týdnem se tady usadil. Že doktor hezký jest a mladý, vyzvěděla nejdřív slečna Polyxena, plnoletá dcera pana kontrolora, a než vyspalo se slunko za horami, v městečku byl doktor jako starý známý; černovlasá Mína z knížecího dvora, sládkovy dvě dcery – na vdávání obě – 4 Lorka správcova a nadlesního Málka ve vlasech div pro něj neležely sobě. Ale brzy vzplála horší ještě válka mezi matkami těch křehotínských růží, neboť každá chce být doktorovou tchyní. Nemalý též rozruch nastal mezi muži, kteří z nevěry své zbožňované viní; Žaludovský adjunkt zoufalý je celý, vyhrožuje Míně, že se pro ni střelí, z Pastvin pojezdný zas pro postrach své Lorce nosí v kapse prášků korneuburských porce, Snopek assistent už týden hrozí Málce, že si do mlátičky vstrčí oba palce – – – Nadarmo! Ať Mína, Málka nebo Lora, každá zrak i mysl má jen pro doktora. Krásná čtenářka si sotva přeje asi, bych ji v křehotínské vedl domácnosti; ach, vždyť jistě známo víc jí nežli dosti, jak se před zábavou napalují vlasy, kterak uměle se ruměn kouzlí v lících, kterak závistivé přírody se matky odstraňují vady, těla nedostatky, co tu křiku, jaká sháňka po jehlicích, div že „Marjánka“ si neuběhá nohou. CtenářeČtenáře pak nelze zváti k také pouti budoáry dam, že krasavici mnohou v čirých nedbalkách by mohl zastihnouti. 7 Jenom do komnaty slečny Polyxeny dovolen je vstup; tam dávno ukončeny všecky tajné práce dámské toalety. Slečna v bílých šatech jako cherub z ráje, ve vonících vlasech ohnivé dva květy, na klavíru ještě naposled si hraje kus, jímž v Besedě se zablesknouti míní. Po boku jí sedí výboři dva činní; jeden, jenž se těší jménu pianisty, kritikem je pouze, druhý v rozechvění v „Salon-Album“ jakéms obrací jí listy, čehož potřebí však nijak slečně není, neboť před lety již z paměti kus hrála. A když akkordem pak plným ze vší síly dlouhé, suché její prsty dobouřily, ozvala se hlučná kritikova chvála; Polyxena lehce uzardělá k němu zdvihla oči, z kterých vroucí vděčnost hledí, pak si sáhla k srdci: „Ach, já mám dnes trému!“ – Ze rtů dvojích „Ó!“ jí bylo odpovědí. * * * Beseda již plna vybraných je hostí. Dlouho doktor Souček nechtěl ze skromnosti na čestné si místo usednouti v čelo, na konec však nucen byl se podrobiti, když jej tolik smavých zraků vybízelo. 8 Kolem něho jako pestré, vonné kvítí věnec křehotínských krasavic se vine. Chvilkami se doktor na místečko jiné s touhou zadívá a vzdychne v němém bolu: hle, tam v koutku kolem kulatého stolu sedí kroužek pánů, kterým nade hlavou vonného se dýmu vznáší oblak hustý; ach, jak rád by přispěl také svými ústy, by ten oblak vzrostl ve mrákavu tmavou! Tam v tom koutku vábném také by se snadno sklenici své mohl podívati na dno, zde však aby pivo srkal jako kávu; a přec ví, jak sládek k purkmistrovi hlavu naklonil a šeptal jemu podle zvyku, že to bylo slyšet v druhém pokojíku: „Dnes jsem poslal to, co u nás jen se pije!“ S resignací doktor v osud svůj se vpravil a tak živě krásné sousedky své bavil, v mnohé hlavince že květ se kamelie smíchem otřásal. Ten smích a ruměn lící, který doktor hravě vykouzliti umí, k zoufalosti pudí muže milující, jejichž láska hrozí shroutiti se v rumy. Mužská mládež vzdychá, marná snaha její na chvilku jen dívek upoutati oči; všecky k doktoru se stále obracejí, jako po slunci se slunečnice točí. 9 Ztichl šum, všech zraky spočívají nyní na stupni, kde dívčí zjev se chvěje čárný; dlouhá poklona – plod dvořanky to zdárný – a již proslov nese besední se síní. Mladý provisor, jejž dobrý osud dařil mluvou nesmrtelných a jenž v prázdném čase rád se na Pegasu toulá po Parnasse, podle osvědčených receptů jej svařil: bělohorská bitva začátek je vhodný, chvíli pouta chřestí ve sluch posluchači, potom ponenáhlu poeta se stáčí k době té, kdy z mrtvých vstal zas jazyk rodný, až pak obratem se smělým nenadále vrhne na muže, jenž právě se tu slaví; potom netřeba již básníku se dále starati – vše potlesk obecenstva spraví. Mnoho za několik minut doktor zkusil, kadidlem i mocným pohnutím se dusil, neboť o tom jistě neměl ani tuchy, že se náhle octne mezi veleduchy; teprv ze vzletného proslovu dnes vidí, jak jest obětavým dobrodincem lidí. Po proslově potlesk síní zaburácel, nová poklona jak shora, úsměv nový – a již dívčí zjev se po bok básníkovi se školního stupně mezi družky vracel. 10 Okamžiku ticha doktor užil k řeči, jíž chtěl přesvědčiti hlavy rozehřáté, že jen povinnosti svoje koná svaté, svědomitě-li své pacienty léčí, oslavy že zvláštní za to nezaslouží. Obranou tou doktor pomohl si málo, dřív-li pod okapem, teď se octl v louži; útokem naň všecko obecenstvo hnalo, přípitků se vzletných na něj snesl příval, při nichž oslavenec často skrytě zíval, plných číší teď se každá chápe ruka, každý s oslavencem přiťuknout si spěje, a co v hrdla druhých mok se proudem leje, doktor žíznivý jen ťuká... ťuká... ťuká... 11 Přípitků když dlouhá řada skončila se, programu část jiná upoutala zase všecko obecenstvo: právě vystoupili na koncertní stupeň čtyři muži mladí, všichni oholené brady sobě hladí, každý nákrčník si upravuje bílý. Chvilka napjetí – a teď již na sluchový nerv se ženou zvuky písně přeumělé, pro dnešek již složil regenschori nový. Patrno, že ctěné kvartetto se déle cvičilo, neb třikrát plavalo jen asi; věčná škoda jen, že scházely mu hlasy – – V ušní bubínek pak posluchačstva bije mnohá sladkohořká ještě melodie, četné deklamace nejrůznější ceny, hrozná fantasie slečny Polyxeny, pod jejímiž prsty klavír sténal chorý, písně solové i dvojzpěvy a sbory, za každým pak číslem obecenstvo vděčné nešetřilo dlaní v bouři nekonečné. Nejskvělejší bod však vtipní aranžeři nechali si v posled. Doktor žasne, trne, panenským se studem ve tvář krev mu hrne, sotva zlekanému svému sluchu věří: na jevišti malém teď se odehrává fraška, kterou kdysi bujná jeho hlava z nerozumu pouze spáchala. Msta bledá! 12 Myslil, že již dávno hřích ten jeho mládí zapomenut, zničen, že již neprozradí hříšníka – a zatím nastojte! – ó běda! – v Křehotíně, jenž se podobal mu ráji, v starých „Merendách“ jej náhle vyštourají – „Řízné“ vtipy, jimiž fraška kořeněna, k autorovu srdci pronikají meči, darmo prosebný zrak „Odpuštění!“ stená; za každičký vtip mu obecenstvo vděčí pohledy, jež dí: „Ten doktor je kus šelmy!“ Nedosti však toho. Hřích byl těžký velmi, proto krutý trest ho následoval zpříma; spadla opona – a potlesk četných dlaní burácí a bouří ze všech koutů hřímá: „Autor! Autor!“ – Darmo ubožák se brání, nezbývá než třikrát na jeviště stoupat, hluboko se klanět, tvář až krví zrudne, vděčně přijímat bouř pochvaly, déšť poupat, která zdobila dřív dívčí ňadro cudné. Potom zábava se volná rozproudila. Pánové se chápou záslužného díla: z knihovny, jež zlatým nápisem svým hlásá, v osvětě že naše jediná je spása, jednatel jim vybral taroky a špády; v malý hlouček starší sesednuvše dámy 13 svými jazýčky sport prováděly známý na živých i mrtvých; lidiček svět mladý přede vším dal přednost zábavné hře „nové“, která v Křehotíně „na fanty“ se zove. Útěkem se doktor hodlal zachrániti, ale v tom již zajat krásným nepřítelem, blankytná i černá očka na něj svítí, že mu mráz i horko probíhají tělem, baculaté ručky spínají se před ním, všecky rtíky prosí jako dechem jedním: „Viďte, doktůrku, že budete hrát s námi?“ Kterak takovéto prosbě odolati? Koho úsměv svůdných zraků neomámí? Hle, již nelítostné krasavice chvátí ubohou svou oběť – – – – – – – – – – – – – – – – – S bohem, smavá Hebe ve výčepu chladném! Chuďas neokusí nektaru již tvého, ale vzdálen tebe přímo pekelných muk zakoušeti musí; tresty nejhorší mu vymýšlejí ženy: líbá stůl i kamna, podlahu i stěny. Pozdě po půlnoci rozjařena celá četná společnost se domů navracela. Všichni o doktoru pěli chvalozpěvy, nejvřeleji ovšem křehotínské děvy. 14 Přemnohému z pánů cesta sotva stačí, nejeden z nich stíny přeskakuje stromů; jenom doktor mrzut k svému bytu kráčí: nešelť ještě nikdy s takou žízní domů – – – II. EPIDAMIE V KŘEHOTÍNĚ. Jako obrovského křídlo netopýra křehotínské domky přikryl smutek šerý; leckde nad lůžko se choré sklání dcery máti pečlivá a strachem o ni zmírá, všude slzy tekou, všude slyšet stony. Po doktorovi dnes veliké jsou shony, zvonek nade dveřmi mu co chvíli ječí. Sotva den se zrodil hlučném po večeru, musil navštíviti nadlesního dceru. Slečna Málka, hle! teď nad lilii bledší na bělostném lůžku pod nebesy leží, s líčka přes noc růže opadaly svěží, černé oko jako v horečce se leskne, rtíky časem vzdechy vyrážejí teskné. Doktor chce ji těšit, že to pouhá mdloba po probdělé noci a že krátká doba postačí jí, by se zotavila zcela; 15 ale pacientka hezká vrtí hlavou: „Darmo příčinu mé nemoci mi pravou tajíte“ – a vlasy odhrnuvši s čela zašeptala slabě: „Mějte slitování s dívkou milující, nezkušenou, mladou, která stižena zlou srdeční je vadou – – –“ Překvapen teď doktor utkvěl zrakem na ní, hned však sklopil oči; nedovedl snésti dívky pohled vřelý, jenž mu lásku věstí neskonalou, mocnou – Vv zmatku jal se psáti recept nevinný, když vešla do pokoje choré slečny Málky zdravá paní máti hlasně vzlykající: „Drahé dítě moje! Co jen Bůh to seslal na mne na ubožku!“ A když nemocná se ke zdi obrátila, jak by chtěla zdřímnout, máti její milá slzy setřevši hlas přitlumila trošku: „Pane doktore, ach, kdybyste jen věděl, jaké je to dobré, neviňoučké dítě! Je jí devatenáct let už a pět neděl, ale to vám mohu říci svědomitě, že si na mužského posud nevzpomněla. Poslední teď dobu sic jí hezky dělá jakýsi pan Snopek, ale o tom dcera nechce ani slyšet; nedivíme se jí, také myslíme, že na věno se její, jaké má zde u nás sotva dívka která, 16 snadno jiný ženich, onačejší, chytí, než jest assistent, jenž za své čtyři stovky nedovede ani sebe uživiti.“ Stlačivši pak Součka měkké do pohovky, švitořila dále starostlivá paní, která zapomněla náhle všeho stesku: „Výbavu mám pro ni jako pro kontesku připravenou – radost podívat se na ni! prádla jako snížek plničké dvě skříně, nábytek jak z cukru, obrazy a sošky, koberce jen z plyše, v matracích jen žíně, na tři postele má prachových jen peřin, cejchy z damašku a na nich samé vložky, na každém pak kousku monogram je dceřin vyšívaný bíle, vlastní její práce.“ Dobrá paní náhle přervala proud řeči a zas do nové se dala lamentace: „Zdali pak jen tomu dítěti co svědčí! Co jí platna krása, co jí platno jmění, když snad z nemoci své zlé již nepovstane!“ – S úsměvem teď doktor matce uplakané vykládá, že slečna nijak na smrt není a že do zítřka zas bude jako ryba; s pohovky pak vstává, uctivě se sklání, milostivé paní tučnou ruku líbá, 17 nemocné pak slíbiv, že se ještě na ni podívat dnes přijde, odchází – a sladký provází jej úsměv dcerušky a matky – – – Venku před domem už čekal na doktora uřícený posel, doručil mu psaní, v němž ho správce žádá, aby bez meškání přišel k nim, že na smrt stůně slečna Lora. Brzy po té stanul Souček v pološeru vlídné komnaty, kde v sněhu kyprých peřin jedinou zří správce bohatého dceru; maně zahleděl se na několik vteřin na hlavinku krásnou, z níž se na svět dívá místo choroby spíš bujnost skotačivá. Což to byla věru snadná diagnosa, matinka když sama Součkovi „sub rosa“ svěřila, že dcera srdeční má vadu! Aby ztajil úsměv, doktor sobě bradu pohladil a ptal se, kterak dlouho asi trvá neduh ten a jak se často hlásí. „Lorinka dřív žádné necítila vady, teprv asi týden, co tak rychle chřadne; štěstí, že pan doktor usadil se tady!“ Souček ujistil, že nebezpečí žádné slečně nehrozí, a dodal, že byl právě u nadlesních slečny, která stůně taky. 18 Paní správcové se zajiskřily zraky. „U nadlesních jste byl? To vám jistě v hlavě hučí ještě z toho, co ta stará basa vám tam nabreptala!“ (Na Lorčině matce bylo kostí dost, však žalně málo masa; proto hněv ten.) „Abych vám to řekla krátce: u nadlesních všecko proženou jen chřtánem, služku mají jenom, aby s velkým džbánem po všech hospodách den prolítala celý. Toho nebýt – jmění mohli nadělati; nějaká ta srnka pod palcem se střelí a ten metr dříví lehounko se ztratí z velkých panských lesův; ale všecko to jí, mašině té staré, nikam nepostačí, všecko se svým mužem propije a projí, takže ke všemu je dluhy ještě tlačí. Nechlubila se vám výbavou své dcery? Jak by nechlubila! V celém našem kraji není, kdo by ještě neznal, kolikery peřiny své Málce nadlesňovic dají, kolik párů punčoch, košil kolik tuctů, kolik ručníkův a zástěr s monogramy. Může-li pak někdo míti jakou úctu před takovou ženskou, která ty své krámy všude roztahuje jako na výstavě?! Naše Lori také nebude mít právě nouze o ty věci – to jen vám tak říkám –, ale přece na trh nechodím s tím nikam. 19 Málka se teď z nouze assistenta chytá – však má čas, už hodně přes dvacítku čítá! Nedávno je kdosi večer v deset hodin pode dvorem potkal. Mohla by se stydět! Tak se nezahodí děvče z lepších rodin. Ale jak já říkám: je to na ní vidět, z jaké krve vyšla, že se pomamila; její máma v mládí velká lítna byla, kde byl jenom jaký adjunkt myslivecký, ona ve svém srdci unesla je všecky. Však prý jí to taky jednou přišlo draze; tenkrát náhle z domu zmizela a v Praze cukroví prý dlouho učila se péci –“ „„Ale, mamá, přestaň! – takovéhle věci –““ ozvalo se náhle z Lorinčina lože, pacientka oči rukou zakryla si, aby nebylo v nich vidět úsměv asi. Paní správcová se lekla: „Můj ty Bože! Já jsem jako na smrt zapomněla na to, že tu nevinné mé dítě, moje zlato –“ Chtěla ještě v řeči pokračovat svojí, doktor však už vstává, k odchodu se strojí. Slíbiv nemocné, že jistě bude zdráva příští neděli, kdy náhle podnikavá Beseda chce výlet pořádati velký, na němž má být Lorka v šatech české selky, 20 ruky políbením pak se do mateří přízně odporučiv, Souček vyšel z dveří něžným úsměvem dam obou vyprovázen... Perný den měl Souček, lítal jako blázen od božího rána pozdě do večera, číslo od čísla, kde jenom jaká dcera; kamkoli jen přišel, všude našel vždycky u všech pacientek neduh zákeřnický, všecky naříkaly na srdéčka chorá. A když uštvaného na smrt pro doktora poslala si večer paní Vonásková, ne již mladá, ale korpulentní vdova, a když ruku tiskla na svá ňadra bílá, kde prý nemoc hlodá: Souček bezděky si vzpomněl na Josefa z bible, na nějž kdysi paní Putifarka léčku nastrojila – – – III. POSLEDNÍ DEN OSLAVY. Městu Křehotínu podívaná nová je dnes uchystána; zvláště mladé pány, na něž nemůže dnes metla kantorova, mocným kouzlem poutá obraz nevídaný. 23 Sotva Křehotínští s „velké“ přišli domů, sotva k polévce si knedlíčkové sedli, bez níž neděli si myslit nedovedli, na náměstí náhle jako rachot hromu ozvaly se bubny. V téže také chvíli hlavy zvědavých se v oknech objevily. Prostřed náměstí, kde stará kašna stojí, umělců dvé v pestrém, fantastickém kroji tluče do bubnů; teď mužská polovice křičí z plných plic, že o hodině třetí vyletí si muži, ženy, starci, děti do zádušních lesů, tam, co s borovice vlaje velký prapor. „Rrrračte, dámy, páni,“ – hlasem vřeštivým své končil provolání – „letět s námi, máme pro tělo i duši požitků tam plnou připravenu nůši, nebudete toho jistě litovati; velcí ,šesták‘, děti polovičku platí!“ A zas oba bubny svorně rachotily. – – – Páni kluci, nejblíž umělcům co byli, tvrdili, že v triku pana principála skrývala se suchá lýtka pojezdného, druhá postava pak zavalitá, malá, která velký buben tloukla vedle něho v krátké suknici a svůdně vystřižena, nebyla prý vůbec ani žádná žena, než dle tučné brady oholené čistě pana starého v ní poznávali jistě. 24 Za vřeštění trubek, flétny, klarinetů ve tři hodiny v les bral se průvod pestrý: v žebřinovém voze výbor zdejších květů v stejném rouše, jak by rodné byly sestry, kolem na hubených, umořených koních, kteří se již dávno plašit neuměli, jako čestná garda mladí páni jeli, vědomi, že všecko ohlíží se po nich; na těžkém pak voze, ověnčeném chvojí, který tažen dvěma páry panských volů, výbor besední kol kulatého stolu jako při schůzích, než v rytířském teď kroji; 25 za nimi vůz s pivem, chlebem, cerbuláty, na konec pak řada dětských ekypáží, v kterých nejútlejší vlasti dorost zlatý hudbu brekotem se přehlušiti snaží. Laskavě teď sami, prosím, vmyslete se v šumný život, který rozproudil se v lese, když v něm výletníci rozbili své stany. Věrný jindy brk se další službě vzpírá maje líčiti, jak paseka teď šírá v koberec se mění pestrý, lepotkaný, na němž četné růže planou ohněm lásky, hlavinky své kloní skromné sedmikrásky, tulipánů pyšných nadýmá se řada, četa pivoněk pak uchyluje ráda před babím se hněvem do lesního stínu, který v ochraně má říznou chmelovinu. „Líceň“ podrobnou mi jistě prominete, neboť každému to věc je dobře známá, co vše na výletě takovém se splete: vzácný zvěřinec a vzácné panorama, „doktor Faust“, jenž vlečen do pekla je čerty, šprýmy ve verších i nevázané žerty, deklamace, „mordy“ v zobrazení tklivém, tombola a tanec, limonáda s pivem. Křehotínské krásky proti obyčeji zamlklé jsou dnes a v úzkostech se chvějí. 26 Nevíte-liž, co těm ubožátkům schází? Ach, vždyť doktor Souček dosud nepřichází..nepřichází... Zradil je? – On zrady není schopen ani! Snad se obětí stal svého povolání, snad že u smrtného lože sedí právě, myšlenky co steré rojí se mu v hlavě, jejichž středem věnec křehotínských růží... Každou vteřinou dech děvčatům se úží, každou chvilku jiná běží na kraj lesa vyhlížet, kdy povoz doktorův se zjeví. „Doktor jede!“ náhle celý les teď plesá, a již úprkem se ženou všecky děvy lesa na pokraj, zkad vidět, jak se v dáli zdvíhá mračno prachu a vždy víc se blíží. Za dceruškami pak matky přispěchaly, paní nadlesňová, ač ne bez obtíží, všecka v potu octla u cíle se prvá. Napětím jsou všecky dámy jako ryby, doktorova jízda věčností jim trvá, nejraději koňům křídla připjaly by. „Vedle doktora hle! ještě někdo sedí – probůh! – dáma!“ – vzkřikla slečna Polyxena, a hned všecky v němém ustrnutí hledí k povozu, kde vedle Součka cizí žena. V tom již kočár stanul. Doktor z něho hbitě vyskočil a pomoh sestoupiti dámě, 27 s úsměvem jí dvorným nabídl své rámě, potom k dívkám, které hledí rozpačitě, uvedl ji: „Račte, dámy, dovoliti, abych představil vám ženušku svou milou..milou... Brk můj nehonosí takovou se silou, aby o líčení chtěl se pokusiti toho, co se v lese po těch slovech dělo. Hejno oklamaných dívek milujících stálo chvíli mlčky, hněv a lítost v lících, potom na všecky se strany rozletělo se zoufalým, hrozným křikem: „On má ženu!“ Jedny srdeční a žaludkové jiné chytly křeče – nejdřív slečnu Polyxenu, zoufalství teď hledí z tváři její siné. Matky zrazených, jež vždycky se tak rády chlubily svým jemným taktem společenským, k paní Součkové se obrátily zády. Brzy rozlétla se celým světem ženským okřídlená slova: „On je ženat, ženat!“ Lesní ozvěna se smála: ženat – ženat – – Potom doktor k damám uvedl svou paní, nemajícím dosud dcerek na vdávání. Suchá správcová a nadlesňová tlustá smířily se, jejich požehnaná ústa ve svornosti tklivé Součka rozškubala. 28 K večeru se tajně stranou k doktorovi Vonásková s těmi přitočila slovy: „S chutí, doktore, bych vás tu zulíbala, že jste vyplatil tak husičky ty zdejší, které myslí, že jsou v světě nejkrásnější.“ Nepodařilo se doktorově snaze vysvětliti, že v té věci nemůž za nic, že se nepředstavil nikde jako panic a že jeho žínka byla zatím v Praze, až by poznal, lze-li v Křehotíně žíti; vdovička tak snadno nechce s krku jíti: „Dobře, doktůrku; však povězte mi taky, proč jste po čas celý před lidskými zraky skrýval snubní prsten?“ Zmýlila se vdova, doktora-li tímto poraziti chtěla; Souček na tato jí vypočtená slova odpověděl smíchem: „Proto taká mela?! Kdo by se byl nadál, že si také toho dámy povšimnou, že chodím bez prstenu?! Myslím, zkušenou že před sebou mám ženu, které netřeba snad vykládati mnoho, lékaři že prsten na překážku bývá; snad mi rozumíte?“ Vdovička si cudně líčko panensky se rdící v dlaně skrývá, 29 potom na doktora usmívá se svůdně: „Vy jste šelmička!“ Pak dávajíc mu ruku zašeptala: „V stínu borovic a buků na svou vdovskou čest vám přísahám tu nyní, že vám zůstanu vždy věrnou přítelkyní!“ 30