SLÁVA PLOTU
SLÁVA PLOTU
I.
Na mladého Vondru usmálo se štěstí:
jednou prostřed léta, právě po snídaní,
přinesl mu soudní sluha z nenadání
převeliké psaní s pečetmi as šesti,
které hlásalo mu nejbídnějším slohem,
že mu jeho strýc, jenž milým Pánem Bohem
[31]
vytržen byl v zimě ze všech světa zmatků,
pěkné hospodářství nechal na památku.
Jaký lákavý to, netušený, nový
svět se otvírá teď náhle právníkovi,
jemuž paragrafy nešly právě k duhu!
Proč by ještě váhal? Slepá bohyně ta,
které obětovat chtěl svá mladá léta,
jistě odpustí mu, ve stopách-li pluhu
bude nyní chodit utužuje zdraví.
Zemědělství sice za mák nerozumí,
ale pomoc snadná: odborných knih tlumy,
zkušený pak šafář všecko hravě spraví.
V pokoj nadějného oekonoma záhy
ze všech knihkupectví starobylé Prahy
hospodářské spisy hrnuly se valem.
Nežli minul měsíc, mladý Vondra málem
uměl rozeznati žito od pšenice,
a než léto prošlo, nabyl přesvědčení,
že již dosti ví a že mu třeba není
v novém postavení vědomostí více.
A hle! v arše dnes, jež podobá se díži,
která nosila již jeho prapradědy
a v níž jakýs kníže jel prý naposledy,
ke svému se statku od nádraží blíží.
Hlavou myšlenky se jemu rojí steré.
Jaká to s ním změna! Ještě loni tudy
34
ke svému jel strýci jako student chudý,
z milosti jenž žil, – dnes o něj svět se pere!
Radost jinochu a pýcha prsa vzduly,
ale náhle se mu zachmuřila líce;
na podmínku vzpomněl nebožtíka strýce,
kterou tento končil poslední svou vůli:
aby jeho dědic vedle všeho zboží
přejal také záští k rodu sousedovu,
jenž prý strýci kladl v cestu jenom hloží,
život krátil mu a pošinoval k rovu.
Z jinochovy mysli spokojenost mizí,
na čele mu mraky houstnou každé chvíle.
Jaké to jen strýc měl přání pošetilé:
nenávidět rod, jenž zcela je mu cizí,
z něhož nad to již jen zbývá slabá žena,
sotva osiřelá dívka nezkušená!
Co as příčinou té staré nenávisti?
Prohrané snad soudy o píď meze holé,
kterou rozšířit chtěl soused svoje pole,
či snad dokonce, jak někteří prý jistí,
láska nešťastná? – Nit jeho rozjímání
přetrhla se náhle; nenadál se ani –
a hle, již se octl na své vlastní půdě!
Před ním statky dva. Ach, jak vypadá chudě
statek jeho proti sousedovu domu,
na vršku jenž stojí – hotová to villa,
na niž opatrná ruka postavila
tyče hrotů lesklých na chytání hromů!
35
Jaké od loňska tu provedeny změny!
Pohled na domy tě nutí k přirovnání:
vedle otrhánka švihák vyfintěný!
Mladý Vondra v arše obrátil se maní,
zdálo se, že strýce pochopil v tu chvíli.
V tom už ve dvoře se koně zastavili.
Překvapení tady pro nového pána:
od vrat, jež jsou chvojí pěkně lemována,
do prostřed až dvora v rovné řadě dvojí
všecka dvorská čeleď ve svátečním kroji.
Ze zástupu nyní v šatečkách svých sněžných
vyšlo děvčátko tak svěží jako růže,
kterou pevně třímá ve svých ručkách něžných;
vítati má pána, ale sotva může
36
bázní vydechnout; pán, jenž tu dříve býval,
nosil se, jak všichni v dědině se nosí,
jenom v neděli až na paty mu splýval
zelenavý kabát s obrovskými šosy;
ale tento pán, jenž nyní stojí před ní
v mysliveckém šatě, není zjev tak všední,
připadá jí spíše jako sám pan kníže,
který čtverospřeží jezdí tudy časem.
Teprve když Vondra přistoupil k ní blíže
a k ní promluvil co nejvlídnějším hlasem,
odříkala řeč svou chvějícími rtíky,
podala mu kytku – a již bouřné „sláva!“
všecka čeleď svému pánu provolává.
Mladý Vondra pohnut vyslovil jim díky,
za věrnost jich žádal v delší řeči vřelé,
za upřímnost, lásku, aby vždycky spíše
přítele v něm zřeli nežli velitele,
vždyť prý sám též pošel z chudé jenom chýše
posléz každému z nich stiskl tvrdou ruku,
v dům pak vešel. Čeleď na svém místě trvá,
každý jako socha bez hnutí a zvuku,
za to mnohému se slzou třpytí brva.
Do prvého patra spěl teď Vondra mladý
prohlédnout si byt. Šest pokojů je tady
v řadě za sebou, v nich prázdno, dva jsou pouze
zcela po panicku, chudě zařízeny,
37
jako by v nich byla sídlem paní Nouze;
nikde obrázku, jen holé všude stěny,
nikde, co by tvoje upoutalo oči,
bez ladu tu všecko, bez barvy a vkusu,
úzká postel, židle, stoly bez ubrusu –
všecko provrtáno starou červotočí;
vedle chudoby, jež do čela je vryta
každému tu kousku usedlosti zdejší,
divně tebe dojme nad vše výmluvnější
těžká wertheimka, jež v temném koutě skryta.
Vondrovi ta veteš zpola ztrouchnivělá
vynutila úsměv, hlavou proletěla
myšlenka mu náhle: Dokážeme světu,
Vondrové že nejsou, jako byli kdysi! –
Potom k zrcádku, jež mezi okny visí,
přistoupil, by spravil svoji toaletu.
Vyhlédnuv pak oknem zasmušil se zase:
hle, dům sousedův tam září v plné kráse!
Viděti ho nechce! Do očí ho pálí!
Raděj zastře okna. – V témže okamžení
útrpně se usmál; vždyť tu záclon není!
Přepychem ty strýci nejspíše se zdály – – –
Brzy po té Vondra, jiný oblek maje,
prohlédnout šel kolny, stodoly a stáje,
aby s majetkem svým seznámil se v krátku.
Tak se Vondra ujal zděděného statku.
38
II.
Štěpánovští pro besedy svoje
na měsíce mají vhodnou látku:
jednou z rána u Vondrova statku
dělníků se sešly celé roje
s motykami, kladivy a rýči,
jejichž úsilí se darmo příčí
staré, vetché trámoví i zdivo.
Jak tu nyní celé dni je živo!
Práce lidem pod rukama roste;
na zdi dosud hladké, okras prosté,
rozmanitých řims teď nalepili,
okna zvyšují i dvéře všude,
střechy šindel omšený a shnilý
brzy prejzy nahradily rudé.
Vondra mezi dělníky den celý,
na vše dohlíží, kde třeba, velí.
První sníh než přikryl Sněžce hlavu,
Vondrův statek stkví se v novém hávu.
A než první ledu škraloup slabý
překážet chtěl v běhu obru Labi,
Štěpánov zas viděl novou věc:
obrovské dva vozy od nádraží
– v kterých mládež uhodnout se snaží
39
panoramu nebo zvěřinec –
pomalu se ke vsi kolébají.
Zmýlily však ubohé se děti;
vozy ty, jimž rovných neviděti
v celém šírém štěpánovském kraji,
nestanuly ani u hospody
podle staré, dávnověké módy,
až teprve před Vondrovým statkem.
Celá vesnice se v čase krátkém
sešla zde a s podivením vidí,
kterak z vozů několik teď lidí
vytahuje skříně, židle, stoly,
pohovky a měkké lenošky,
obrazy a sloupy pro sošky,
zrcadlo jak vrata u stodoly,
lustry, svícny, záclony jak sníh,
na konec pak celé haldy knih.
Vondra měl teď práce kolik dní,
než uvedl do pořádku všecko,
a když umístil kus poslední,
radosti měl jako malé děcko,
jemuž hračky dostalo se milé;
prochází se všemi pokoji,
na pohovky sedá, prostojí
před zrcadlem jindy mnohé chvíle,
a že v časté libuje si změně,
obrazy své přerovnává denně.
40
Jedno pouze budí jeho hněvy:
nevšímavostí je raněn onou,
která v jeho sousedstvu se jeví;
ačkoli skryt často za záclonou
po protějšku pátrá, k velké zlosti
nezří ani stopy zvědavosti.
Hrdost jeho těžce uražena;
za celou tu dobu mnoha neděl
nikdo ani oknem nepohleděl.
Vždyť přec jeho sousedem je – žena!
Jaká to as žena – Vondra v duši
přemítá –, že nic jí nevyruší?
Jak jest asi chladná, bez citu! –
Přešla zima, minulo půl roku
Vondrova již ve vsi pobytu,
ale jeho pátravému oku
sousedka se nezjevila dosud.
A přec nyní poznal by tak rád
tu, již pro celý mu život snad
nepřítelem určil slepý osud!
Jenom jednou – slunečný byl den –
v zahradě se před zraky mu mihla,
ve tvář však jí nezřel; tušil jen,
že to dívka útloboká, štíhlá.
41
Marně také Vondra čekal stále
na okamžik, se sousedkou svojí
aby mohl utkati se v boji, –
až ta chvilka přišla nenadále!
Překvapila totiž jednou z rána
tato zpráva domácího pána:
prkenný plot nový, který dělí
dvory obou sousedů, prý celý
polepen je nějakými listy.
Vondra jásal. Srdce jeho plane
ohněm lásky dosud nepoznané
k paragrafům. Z toho soud je jistý!
Jako na kořist se vrhá lev,
tak se k plotu Vondra vrhl skokem,
sotva o něj zavadil však okem,
do tváří mu vběhla všecka krev;
celý téměř plot je polepen
listy z knihy dobře jemu známé,
učící, jak vůči světu žen
galantně vždy chovati se máme,
některá pak význačnější místa
červenou jsou tužkou podtržena.
Jak by hrom byl udeřil v něj z čista,
Vondra stál; byl zahanben, že žena
uštědřila jemu lekce této.
Zprvu sice řekl si, že je to
přirozené, vždyť se přece dosti
42
prohřešil tím proti zdvořilosti,
sousedce že své se nepředstavil;
ale brzy jiný hlas mu pravil,
že by bylo zbabělostí velkou,
kdyby snad se nechal urážeti
zlomyslnou, moderní tou selkou,
která asi z vesnických je dětí,
jež se v městské jakés dívčí škole
naučily romány jen číst,
milostný snad leda slepit list,
nevědí však skoro, co je pole;
zákonem pak že jim etiketa,
kterou lidský nerozum si stvořil,
žádají hned od mužského světa,
otrocky by všude se jim kořil.
Někdejšímu učni Nemesinu
paragrafy v hlavě jako vosy
rojily se; ve zpupném tom činu
držby rušení a ještě cosi
objevil; a jako v letní dobu
slunce plá, tak plála jeho líce,
obšírnou když skládal obžalobu.
Tak chtěl Vondra pomstit svého strýce.
43
III.
V arše, kterou starý Mates mýdlem
zušlechtil, dnes do blízkého města,
jež je soudu okresního sídlem,
jede Vondra. Rozkošná je cesta!
Na blankytu obláčky jak z vlny,
ve vzduch čistý, jarní vůně plný,
vyletuje skřivan s hymnem lásky,
v lukách skromné jindy sedmikrásky
rosnými dnes perlami se pyšní,
lesy mluví, plno zpěvu v nich,
sladkým dechem kvetoucích pak višní
opájí ti nozdry vlažný jih.
Mladý statkář do mladé té krásy
ponořil se celou svojí duší;
náhle cítil, že mu vlhnou řasy,
srdce v těle mocněji že buší,
v duši se mu plíží tichý žel:
kolem něho všecko láskou dýše, –
on jen dosud do čarovné říše
všemocné té paní nevešel;
a přec k srdci přivinul by rád
dívčí bytost, plnou sladké touhy!
Nelze jistě pravou láskou zvát
studentských těch „lásek“ věnec dlouhý,
44
které stálé jsou jen tak asi,
jako aprilové počasí.
Jednou sic – to v pražských ulic stínu –
zdálo se, že nalezl „tu pravou“,
dříve však, než odhodlal se k činu,
ztratil na vždy s očí dívku smavou – – –
Napadlo teď Vondru okamžitě,
v ráji tom, jejž vykouzlil v svém bytě,
věc že hlavní – sličná Eva – chybí.
Co mu vadí, by si hledal Evy?
Může jednati, jak se mu zlíbí!
Beztoho jen samé chvalozpěvy
o ženitbě od svých přátel slýchá.
Nedávno pak kdosi ve městě
o statné mu radil nevěstě;
je prý hezká, pracovitá, tichá,
ač je z města, hospodářství všemu
rozumí, a peněz jako smetí –
slovem: děvče, jež se hodí k němu.
V myšlenkách tak Vondrovi čas letí
jako střela, teprve z nich pak
procitl, když soudní před budovou
stanul jeho povoz. Bouři novou
v jeho nitru věstil černý mrak,
na čele jenž vyvstal mu v tu chvíli;
faëtonek něžný, ušlechtilý
45
oko jeho na náměstí zhlídlo,
před nímž jeho archa ve vší kráse,
jakou zmohlo Matesovo mýdlo,
předpotopním obrům podobá se.
Dobře zná ten faëtonek nový,
vždyť náleží jeho sousedovi
v ženské suknici, jejž před soud žene.
Však dnes pomstí ubožáka strýce,
jemuž rozumí vždy víc a více!
Ó však jistě ode dneška sklene
duha míru nad jeho se statkem!
Vondra v duši cítil svatý hněv,
do tváří jenž hnal mu všecku krev
a tak rozpaloval jej, že šátkem
stíral pot, jenž čelo jeho smáčel,
po schodech když k soudní síni kráčel.
Bouřlivě mu srdce v těle bilo,
dokud před kancelářem stál venku,
jakmile však vkročil, na chvilenku
leknutím se v chůzi zastavilo.
V okamžik ten utvořil se tady
obraz hodný štětce malířova:
u dveří hned stojí Vondra mladý,
není schopen jediného slova,
ač se zdá, jak otvíral by ústa;
proti němu rozkošné je dítě,
jedno z těch, jež nerodí se zhusta,
46
krásná její tvář se rozpačitě
usmívá, zrak její sklopen k zemi;
od stolu pak na ně pod brejlemi
mžourá starý soudce holohlavý.
Že tak Vondra zdřevěněl, ký div?!
Nepomyslil sobě jaktěživ,
že ten diblík černooký, smavý,
za nímž v Praze nachodil se dosti
ke kuchařské škole „Domácnosti“,
že ten anděl, na nějž myslil všude,
o němž snil a na nějž verše psal,
že ten jeho sladký ideál
někdy jeho nepřítelem bude,
jehož nutno k soudu pohánět – – –
Jaká náhoda to neblahá! –
S Vondrou teď se motal celý svět,
okna, stěny, strop i podlaha.
A což dívka? Také netušila,
koho jí dal osud za souseda?
Jaká divná myšlenka to! Leda
že by hluchá, slepá, němá byla!
O tom Vondra neměl ani zdání,
kterak jeho sousedka se shání
po všem, co se jeho žití týká,
a jak často z hloubi pokojíka
kukátko své namířila naň.
47
Marně čekala, že soused její
přece složí zdvořilosti daň,
až se odhodlala v beznaději
k prostředku, jenž pomohl jí k soudu.
Se smírem měl soudce práci snadnou,
bál se skoro, že si v citů proudu
„sporné strany“ kolem krku padnou. –
Archa prázdná k domovu se blíží,
za to faëton má větší tíži:
Vondra se svou sousedkou v něm sedí.
Jaký sladký hovor spolu měli,
prosté moje verše nepovědí;
vím jen, chvílemi že tichem zněly
hlasné polibky, ne bouře hněvu.
Takto Adam nalezl svou Evu.
* * *
Na konec jen málo ještě slov.
Několik let po té události
zavítal jsem v slavný Štěpánov,
kde mně jako příteli a hosti
paní domu, Vondrova to žínka,
o starém když strýci byla zmínka,
48
svěřila, proč taká dlouhá léta
nenáviděl celý její rod:
sestra její matky, její teta,
polepila jednou Vondrův plot
láskyplnou jakous čmáranicí,
aby v milenci svém – onom strýci –
rozdmychala ještě větší lásku;
ubohá však prohrála svou sázku,
neboť taký podivín byl strýc,
s děvčetem že nepromluvil víc,
jeho hněv pak celý rod že stihl.
Mladý Vondra svoji číšku zdvihl:
„Sláva plotu! – Víš-li, starý hochu,
myšlenkumyšlenku, že moje žena milá
od svojí si tetky vypůjčila?
Tenkrát výsledek byl jiný trochu, –
proto sláva plotu!“
Všichni výše
pozdvihli jsme plné svoje číše.
Chtěl jsem – neboť zvědav bývám vždycky –
viděti plot onen historický;
ten však dávno padl za oběť
spojení dvou dvorů, po nichž teď
s obručemi se anebo s míči
prohánějí mladí Vondroviči.
49