RŮŽOVÁ PUNČOŠKA.
[143]
Byl starým panicem a myslil už,
že srdce jeho sopka vyhaslá je.
Ach, jak se mýlil ubohý ten muž!
Byl blízko konec půvabného máje
a kukačky hlas volal v dáli kdesi.
Náš panic v blízké vyšel sobě lesy.
Proč šel tam, sotva dovedl by říci;
145
on nedbal ptáků s písněmi jich všemi,
proň všichni třeba mohli býti němi,
též nečichával k vonné pryskyřici;
ba zašel si tam jenom proto snad,
by silným vzduchem zostřil se mu hlad.
Šel přemítaje v lesním zášeří,
jak na lékárníka by vyzrál asi,
jenž v tarokách tak často „Pagát!“ hlásí,
co asi bude míti k večeři,
že plzeňské přec lepší je než „zdejší“,
však že by mělo býti lacinější.
Z těch myšlenek jej božských melodický
hlas vyrušil; zrak zdvihl udivený
a před sebou zřel nevšední dvě ženy –
dvě jeptišky. Jak v básních bývá vždycky,
z nich jedna byla zimy obrazem,
však druhá vzdušnou, rajskou bytostí,
jež malý výlet s nebes výsosti
si na tu bídnou udělala zem.
Byl překvapen tím zjevem v lesní tiši,
však úžas jeho byl pak ještě vyšší,
když v rukou mladší z oněch sester dvou
zřel punčošku – ach – bledě růžovou.
Ta barva jemná s rouchem řeholnic
sic v dissonanci byla příkré tuze,
však panic ubohý k své poznal hrůze,
že zhoubným čárům propadl a nic
146
že nemůže ho od nich zachrániti;
tak zamotal se v spletité jich síti,
že sotva zašeptal: „Má úcta, dámy!“
„Až na věky!“ mu znělo v odpověď
a dlouhý pohled žhavých očí teď
ho ještě více opájí a mámí.
Již dávno zjev mu zmizel zbožných žen,
než dosud stojí jako přimražen,
zří zářné oko, ručku úbělovou
a punčošku v ní svůdnou, nehotovou,
jež objemem a celým tvarem svým
je rozkošného lýtka svědectvím.
* * *
Již pochybnosti nebylo: náš panic
byl zamilován; četné hlouposti,
jež prováděl teď, byly beze hranic;
ať jiných pominu, – on k radosti
všech spoluhráčů často z nenadání
teď hlásil „pagát,“ neměl-li ho ani.
Ať bděl či snil, zřel stále před sebou
tvář, nebeskou jež září velebou,
a punčošky tvar vnadný v ručce bílé.
Ó, punčoška ta bledě růžová
v hrob přečasný ho ještě pochová!
147
Náš panic nyní všecky prázdné chvíle
– a těch má stále dosti – v lese tráví,
zří denně tu, již nosí v srdci svém
a která křesťanské teď na pozdravy
mu děkuje vždy sladkým úsměvem.
Dřív život dát chtěl taký za úsměv,
však teď už jeho touhy neukojí,
než jenom víc v něm rozpaluje krev,
on dále spěje celou myslí svojí.
Ó, kéž by mohl nějak zbaviti se
– buď tak neb onak, násilím či zradou –
té, která zlobu tají v každém ryse
a žárlivě bdí nad svou družkou mladou!
A jednou se srdce se svého paní
přec beze svědků potkal z nenadání:
to v šerých bylo chrámu ambitech,
kde jeptiška se procházela mladá;
hned na kolena panic před ní padá
a rychle, sotva že mu stačí dech,
jí vyjevuje, kterak láskou šílí,
též o punčošce oné zmiňuje se,
již v jejích ručkách spatřil tenkrát v lese
a kterou od té doby vidí všude,
a připojil pak vřelou prosbu, smí-li
tu nožku zřít, jež nositi ji bude.
Sám ulekl se slov těch odvážných
a čekal ve strachu, že zbožná žena
148
tou nestoudností jeho uražena
buď uprchne neb ztropí z něho smích.
Chvěl nadarmo se; sličná žena svatá
jak v zmatku čelo dlaní přejela si,
pak, jako soucitem by byla jata,
se sklonila, teď přes tvář rajské krásy
jí úsměv přeletěl jak motýl malý
a kypré její rtíky zašeptaly:
„Nuž, vyplněn buď podivný váš sen!
V náš klášter přijďte v neděli; ten den
v něm výstava je ženských ručních prací,
tam uzříte, co cílem touhy vaší“ – – –
A rychle jako vidina se vznáší,
až v pozadí se chodby šeré ztrácí.
Náš panic dosud na dlaždicích klečí
a neví ani, uvěřiti má-li
v ten blaha příval velký, nenadálý;
zda ve světe můž býti štěstí větší –
* * *
Ó, nervy ubohé, co zkusily
jste ve dnech nekonečných před nedělí!
Náš panic stále nejvýš rozechvělý,
div nezkrotnou že touhou nešílí,
149
ni tichá noc mu klidu nepřináší,
neb láska sen mu s těžkých víček plaší.
Však jako vše, i tento dlouhý čas
přec konec měl, a slavnostní den Páně
se rozbřeskl. Náš panic zbledlý vlas
si obarvil a línající skráně
jím přikryl pečlivě, pak fialkovou
se polil voňavkou, vzal šaty modní
a zatknuv růži v dírku knoflíkovou
tam spěchal, kde byl očekáván od Ní.
Snad doufali jste, čtenářové milí,
že pozvání to na poslední chvíli
přec ještě bude nějak odvoláno?
Mně líto jest, že nelze říci: Ano,
v čas ctihodná se zachránila děva. –
Ač zabásnit bych mohl si tu hravě,
přec povím jen, jak událo se právě,
ať čtenářka se na mne třebas hněvá.
Jak panic vstoupil do klášterních vrat,
hned jeptiška jej spěla přivítat
a s úsměvem, jenž závrať působí mu,
jej do klenuté, velké vedla síně,
jež plna par a vonného je dýmu.
Náš panic mněl, že přišel do kuchyně,
než v tom už v onu záhadu proud světla
hlas jeptišky mu vrhl altový:
150
„Nuž, Baruško, zde tomu pánovi
své ukaž punčochy, jež jsem ti pletla!“
Co říci dále? Jako v mlze panic
zřel tlapy medvědí, jež – hrozná ironie! –
dvé růžových mu známých punčoch kryje;
a neohlížeje se dále na nic
ven cestu ze dveří jen našel stěží...
Smích jeptišek mu dosud v uších leží.
151