3. U hrobu přítele.

3. U hrobu přítele. 1817.
Okem slzýcým ke hrobu přítele Přistupte, bratří! Aj tu ve chládku svém Za mládi zvadlá růžolícá Schrána ducha v pokoji spočívá. Jej více žádné jitro nevyzvolá Z temného lůžka; více nepozbudí K radosti jasné světlo denní: Jej studená kryje zem pověčně. A však ne ranní být obětí smrti Mládec zasloužil; jej mile krásyla Y srdce přímost, y světější Pallady láska y Můzy přízeň. Božský v prsých mu časně zaplápolal Oheň, a krásný vzhůru se nášeje Duch se svatou tam horlivostí K cýli letěl, k ideálu říši: A předce přísný Los mu na usvitě V srdce mladosti šíp*) studený vbodl, A z objetí vytrhna bratří Mrákotě jej za kořist odeslal! ——— *) V rukopise psáno ffíp. 43 Nebraňte, bratří, volně linouti se Slzám utrpným! Ach Osudů ruka Krutá nešetří nic plačícý Prosby, ni kvítku mladosti outlé. Tvé zbytky smutné, příteli, nekryje zemí domácý matka žalostivá; Ni rámě sestry hrob posýpá Kvítky, – slzou skropený tužebnou: Cyzý zavírá kraj Tebe v lůno své, Nevšímanou Tvou schránu němá Zoře Skrápí, a chladný vítr zvívá Truchlivě na hrobu Tvém utichlém. Y poďte, bratří! Ve smrti hájoví Svatém na místě tomto, u přítele Žalostně zesnulého, vážně Spolku svatého památku saďte! Tu vezmi každý z posvěcené země Poklad památný: že v světě*) nic není Trvánlivého! ni kvetoucý Růže mladosti, ni sýla mužská! ——— *) V rukopise psáno: w swěte 44 A ten, co zvěčněv nezkaleným okem Radostně zbíhá teď světa končiny, On sejda sám s své hůry jasné Sýmě památky svaté zurodní.