Don Píšťala.

Don Píšťala. Česká nejmodernější romance.
Opět stojí don Píšťala pod balkonem u agátu; na hlavě má biret s pérem, na šíji plášť ze brokátu. Vzývá doňu, zpívá doně, na ritornel při tom cinká: „Švarná doňo, probuďte sese, spáť mi nedá upomínka! Škaredí mne Kentaurové s Chimaerami ve snu děsí, Morfeus mne s Herkulesem drží jenom – za pačesy. Mefisto mne se Satiry, Ahasver mne ze sna plaší, démoni až z Čimborassa, faunové mne rohy straší. 54 A když bloudím po arkádách, v ústech zmoklou cigaretu, bakchantky se na mne šklebí, jako sfingy na asketu. Je to malér! gurman v lásce když tak mnoho zkoušeť musí, ač by mohl ve fauteuilu páliť raděj fidibusy! Neb se honiť na gondole, po lagunách a tak dále, a váš obraz blednout nechať jako fresku ve Walhalle. Však to nejde! Fantasie kreslí mně vás v každém kroku, gazelo má, gracie má, plná vůně artičoků! Dovolte, bych laurem písní ozdobiť směl vaše čílko, a v aleji piniové obejmul vás, doňo milko! 55 Aneb spusťte provaz pro mne, vysoukám se grandiosně ku pavlanu, do komnaty, budeme se líbať hrozně. Spáti v loži ebenovém, v drahocenném mušelínu; unesu vás v eldorado, vyženu z vás Merkulinu. Vraz pak někdo v asyl svatý, zhaň vás, nymfo: ,„Hlele,Hlele, panna!‘“panna!‘ A obhájí pověsť vaši každá moje medyana. Kordík můj ho zmaltretuje jako psíka pifferaro, a pak vklouzne v měkké lože pod baldachyn nové jaro. Nové jaro, trofej lásky! Manie se mne už chytá – ukažte se, doňo, přece, sic jsem zítra – eremita! 56 Odhalte juž ovál ňader, schlaďte výheň mého nitra, sice budou cikády nám pohřební pěť píseň zítra!“... A v tom srr – crk – chladné proudy na rytíře zrovna dolů, a zvonivé rtíky doňy pustily se do šveholu: „Jděte domů, starý osle, hněte se přec jednou s místa; beztoho juž o vás zpívá každý v Čechách harfenista!“ Utřel čelo don Píšťala, poklonil se švarné doně, odešel – a markýz sličný doňu líbá na balkoně... (Druhý zpěv bude v příštím „Máji“ dokončen.)
57