MRAMOROVÝ PALÁC.

MRAMOROVÝ PALÁC. Pověsť. (1856.)
[19] No – hapless pair – you’ve look ‘d your last; Your hearts should both have broken then! The dream is o’er – your doom is cast – You’ll never meet on earth again Thomas Moore.
[20] Mramorový Palác. Pověsť.
I. I.
Ó Luno tichá, jež’s mne tolikkráte Svým tajným světlem slastně tišila, Když sestry tvoje, milé hvězdy zlaté, Na pouť si vyšly v místa spanilá: Ó zaplaň ještě jednou v bledém svitu, A čaruj dávnozašlé zjevy zpět Z těch dob, když srdce v hojném ještě citu Svůj nejkrásnější snilo luzný svět!... Když po horách jsem bloudil v klidné noci A s duchův stíny spolně obcoval, A unášen jich divotvornou mocí Juž volným letem s nimi harcoval: Když vymknutý kdys světa z těsné dráhy Všem cizinec sám sobě jsem se vzdal, A přes lučiny, přes stráně a sváhy Miznoucí tváry snův svých stopoval: Když zadumán v rozmyslech tužeb vroucích Na skále zvěnné zastavil jsem krok, A v slzách maní z oka se linoucích Jsem těchy nalez’ vítaje jich mok: Tu tichomluvné ke mně přilétaly S nebeských výší stkvělé podoby, Tak čiré, krásné, že se zářiť zdály V povabech svatých hvězdné ozdoby. [21] Ó rozplaň, Luno, citův žár a puky A oživ zjevy dávno umdlené; Rozproudí valněj’ srdce mého tluky, By zněly písně sladce vzkouzlené! Pak duch můj vzletne větru libodechem V ty říše milé zlato-stkvoucích snův: Zlehčí se srdci hlubým tímto vzdechem, Když vleješ v ně nadšení plamenův! II. II.
Zašuměla voda, lesy zašuměly, Veselou však písní tehdy nezavzněly, Ač se jaro houpá na rozkvětlé sněti; Ač počali ptenci návrat jeho pěti. A to píseň jest, ač dumna, přec tak mila, Jakoby ji labuť před svým skonem lila. 3) Já zanícen zvučným zpěvem lesův temných, Počil v srdci vání tužeb sladkojemných; Ven jsem v dálku chvátal letem rozkřídleným, K horám sněhobílým, k krajům neviděným: Přes hory jsem mizel, přes vody jsem plavil, Až se v kraji milém krok můj pozastavil, V kraji milém, krásném, v němž se nebe smálo, Nad nímž oko smutné přece zaplakalo. Slzy zaplakalo nad truchlivou věstí, Ježto hovořila o minulém štěstí.... A ty kraji milý, květy oluzněný, Jaké děly činy, jaké se zde změny!? Dosuď stejně řeky prudké, lesy stinné A tvých jezer modro k bokům se ti vine; Jako dávno časův, tvoje krásy žijí, Avšak mnoho smutku v závoji svém kryjí. 22 Mnoho milých, tak i truchlých událostí Tvoje lůno květné co památky hostí: Avšak jedna ze všech – ta mi nejmilejší, Že vzpomínka na ni duši mou konejší, Že mé srdce rádo v ní se kochá vezdy, Když se chýlí k zemi tiché noci hvězdy! III. III.
Byloť to v čas, když Francská zbraň Přes šírých vlastí dalnou pláň Až tam kde Visla proudův daň V led vlívá východnímu moři, 4) Svůj lavřín vlekla krvavý. Kde bojův hluk se zastaví, Tam v divém pádu v prach se boří Trůn po trůně svěcených hlav; A mnohý národ litou vojnou Kleslý těch vrahův klne dav, Jenž v tichou vlasť vpad’ na výbojnou. Jak řeky jarem rozvodněné Přes duté hráze břehův svých Rozlijí vlny rozbouřené Pádící v proudech hltavých: Tak valná moc se bojovníků Hrnula toky z Francských luhů, A ve vítězném, vojném křiku V před v krvavém se valí kruhu. Nejinak davy těch vojínů Se rozlívají na planinu, A víří v divojásném znoji Vždy po novém a horkém boji, Jak kdyžby šedochmúrné báje 23 Své otevřely valné kraje, A dávných stínův vetché plémě Vylétlo v lemy mrtvé země, By v hněvu vedlo hrozné boje. Tak ony kdys pověstné roje, Když Hunův divých strašná zbraň Zlomena padlým Gothův králem, A vůkol doly, hory, stráň Jediným sloula mrtvol valem. 5) Na tisíc bojův bojováno, A na sta bitev svedeno, A přece každé vzešlé ráno, Jest čerstvou krví zbroceno. A nezastavným tokem vpřed Těch vojsk se valí hrozný střed, Až v zemi cizí, opuštěné Své nové sídlo upevnil, A prápor slávy zkrvácené Na týmě padlých v pychu vryl. IV. IV.
A nad krajem, nad nímž jsem v lkání Svým truchlým okem zaplakal, Teď hrabě Alfons ostrou zbraní Zde přehrdým se vládcem stal. On rodem mocný, velký jest, A mnoho váží svoji česť, Jsa hrdý tím i vědomím, Že vyšší přátelí se s ním. Však příkře valnou mocí svojí Zde proti podmaněným brojí; A každý, kdo syn té je země, 24 Nenávisť v jeho srdci budí, Jejížto původ v tajné hrudi Sám skrytě pěstí, přetajemně. A jeho dcera spanilá, Svou formou slíčnou angel smavý, Však jeho pychu odstín pravý, Ty hněvy ještě dráždila. Zde v cizině prý musí žíti Svým milým družkám vzdálená, Jsouc doma čestně vážená, Anť zde k ní zášť jen každý cítí A v strachu k ní zří a povržením, Že dcerou toho nepřítele, K němuž se každý blíží s chvěním, Ač hněvem vře přec srdce smělé. V. V.
A hrabě Edvard kraj ten milý Opustiť musil v této chvíli, By prodlev, slávu svého jmena, Jež nikdy dosuď nezkalená, Pro niž svůj život nasadil, Snad podlým činem nezradil; By raděj slavnou smrtí v boji Pad’, kde voj válčí ještě v znoji. I jeho otec v bitvě kles’ Za svého krále bojovav. Ó šťasten, že nepřátel ples A hrdý přepych jejich hlav Ku svému bolu nepřežil A spánky své v hrob slavný skryl. Neb prápor jemu důvěřený, 25 (Ač často kleslý, předce ctěný) Od královské to samé ruky: Zas králi v ruku navrátil, Když smrti hrot jej uchvátil. A nedbav v boku palné muky Na krvavý drn položený, Poslední česť vzdal panovníku, Jak dlužno vlati bojovníku, Když jeho úkol dovršený. Pak seslablý juž k synu svému To před královskou praví tváří, Z níž vznešený bol v smutku září: „Můj synu, milý srdci mému, Že znáš zacházeť s břitkou zbraní, Zde volám s nebe požehnání, By vzkvětlo na zdar na tvé skráni! Buď věren vlasti neúnavně, By’s v bojích slavil krále svého; Vytrvej čestně v službě jeho, Až padneš rek zaň v boji slavně. Tak oslavíš i ten můj rod A svatý popel vetchých dědů, K nimž matný krok svůj nyní vedu V hrdinské smrti jim všem vhod."... A Edvard svatě slov těch dbal, Pro vlasť a krále bojoval... Však déle v boji odolati Přemoci Francské nelze jest: Neb svým vítězstvím všecko schvátí, Co v odpor staví síla, lesť. A dědové kde Edvardovi Obývali dům mramorový: 26 Tam hrabě Alfons hoduje v divém se plesu raduje, A hýří s hostmi vítěznými. A Edvard kdysi vážený Bohatstvím, statky žehnanými Opustiť musil dražený Svůj domov; od krbu a střechy Sám bídný prchnouť v cizí dál. Les je mu krovem, lůžkem mechy, Pokrm je hlad a nápoj pal; On nemá místa, kde by svou Osudem hlavu stísněnou V pokoj a spánek položil A hněvu nepřátel se skryl. Sám někdy milý život jeho V tom skrývání vši cenu tratil, Že bez slávy a jmena ctného Jen v žalu divokém se krátil, By shasl hrobu neznámého Bez ozdob v prázdném, temném klínu, Jak zmizí kdys blesk v nočním stínu. VI. VI.
Den vzešel v jitru nachovém. Tu Edvard s drahým domovem, S tím krajem, s těmi lesy, luhy Se loučil dnes ach! naposled! On vzpomínal si na své druhy, Na jejich zpěv a přímý hled, Na honby divé, převeselé, A na rozkoše milých dob, Jež uprchly beze všech stop, 27 Jak zlaté sny juž zapomnělé. A když tam slzným zrakem pílí Vod tichých přes stříbrné pěny, A palác ten mramorobílý Pak shledne v vlnách odrážený: Tu z ňader bolných litý kvil V zoufalém zvuku vyronil. Tu zrak mu divým ohněm plál; Sám shroužen v dumách mlček stál, Tak mlček, jak hrob zapomněný, Když na něm hoří ohně pal Soucitnou rukou rozsvícený. 6) Pak zíral zas v dál sivomživou A v květné doly s hory vrátké: Viděl svou mladosť přeprchlivou A její slasti a sny sladké; Viděl se hocha v prvním mládí, Jak na zdar rodu růste čilý, Jak jinoch vojné hry provádí, Až v opravdu se proměnily. Pak viděl otce klesnouť v boji, Jak drahou matku nesou k hrobu; Pak vlasť v planoucím nepokoji A zbraní stísněnou v tu dobu; A vítěze pak zhrdlé týmě, Jenž tíží plesem těžké břímě: Tu puknouť jeho srdce chtělo, By puklé ještě bolem vřelo. VII. VII.
Tam zíral dolů ku břehům, Jež keře vzkvětlé vroubily, 28 Na palác bílý, otcův dům, V němž cizí plesy hlušily. Tu „s Bohem!" zvolal divým hlasem, Jejž v hrdle zdávil palný žal, Tak tklivě, že i spády skal Trnouce v zvěně shlukly žasem... Pak šel – a stavil zas spěch kroků, Hrnoucích slzí proudy v oku: A na tom samém místě stál, Kde nad krajem já zaplakal. Tam slzným okem v modrou dáli Mé roznícené zraky plály, A divou slastí těkaly Od modrých vln tam na skály, A se skal mešných v divou pláň, S níž snoubila se nebes báň. Tu slunce růžné na obzor Juž vystoupilo z šedých hor A vše svou září ozlatilo. Ty vody červcem zabarvilo, Že zdálo se, jakoby zem Svůj proměnila dřevní lem V proudící nachem oceán A vzplála v nebes rudou pláň. Z blízkého města hustý kouř Vystoupal nad m’hu sivoranní, Jak temný mrak se dutě hraní, Když v černém nitru chová bouř. Však jak nočního s jara stínu Se tmy v dál modrou rozplynou, A čaropůvab rozvinou, Jejž chovaly dřív v chmúrném klínu: 29 Tak prchl kouře hustý mrak. A volně zíral vlhký zrak Těch zahrad květy porosené A vodotrysky rozpěněné, Jež v mramorových kašnách svůj Tok přijímaly v sněžnou sluj; Ty bílé villy nad vlnami, Jež mile kryty křovinami Svůj krov ve vodách smáčely A odlesk v hloubce srážely; A k tomu všemu ptactva zpěvy – Nad lesy zlatomodré pruhy, Jak tisíceré kdyby duhy Barevné rozčářily zjevy: A nad hlavou ten modrý vzduch, Tak hluboký, tak daleký, Tak tichý, vlažný, přeměkký, Že v těsném víru volný duch V té divosladké závrati V nebesa bleskem odchvátí: Tak jsem tu stál... A v modlitbách Jsem trval slovem nevýslovných, A tonul ve zázračných snách, Nad něž jsem nesnil dosuď rovných. K tomu ta pověsť o jezeru, Jež lila krásu tisíceru Na každý stín, na každý břeh, Na vlnu sivou, tichošumnou; Jež v píseň lesův truchlodumnou Svůj rozkouzlila sladký dech; A pak ten v srdci hlubý žal, Že nad sebou jsem zaplakal, 30 A nad osudem milých dvou, Již věrni sobě spočívají – Ta v hrobě vlhkém, nad nímž hrají Klouzavé vlnky píseň svou: On vzdálený však mnohé míle V pažiťné, slavné u mohyle: Ó za takou bych opět dobu Půl žití svého daroval, A všecku lesku, slávy zdobu, Již v marnosti jsem často ždal! Za jeden taký okamžik, Kde rozkoš – láska – bolův vznik Celou to duši opanuje, Zanáší k nebi, k zemi snuje, A pojí všecko v celek stkvělý, V němž zas vše splývá, vše se dělí: Za taký krátký slasti sen Celý svůj život chtěl bych dáti, Když, ov skutečnosti uvězněn, Duch jednou za čas v nebe chvátí... VIII. VIII.
Oj vodo tichá, modrosivá, Své bílé vlnky kolíbej, A břehův místa žalostivá Svým čerem v perlách zulíbej! Šumáním sladkým, pohnutlivým Mé duše rozchvěj toužení; A pláčem svým tak hlubětklivým K tichému vzbuď ji k nadšení! A o rozkoši, strasti, bolu, Ty, sivá vlnko, vypravuj, 31 Tož v nejmilejším šveholu Jak pěje slavík jím žal svůj! A když se luzná k zemi sklání Po Lunou mřivou sladká noc: Tu milostného vzpomínání Svou písní vzkouzli tajnou moc! Vypravuj milou, dumnou věstí, Co chováš v dutých hlubinách; Ať zpěvy tvoje zašelestí Jak zefýrů van v květinách! IX. IX.
A na jezero Luna snivá Své dřímající světlo zlívá... A vlna modrá, v níž se koupá Roj vodních liljí v věncech bílých, Svit Luny lichotivě houpá S ním laškujíc v hrách rozpustilých. A modrobílým nad jezerem 7) Tím leskem Luny ozářen, Jak z mořské pěny vyčářen Palác se stkvěje nočním šerem; Tož palác stkvostný, mramorový, Jenž stříbrem, zlatem oplývá, Kam oko jen se podívá. Malbami hrají jeho rovy, A podlé čalounových stěn Je pokladův dav nakupěn, Jimž též v milostném zjevení Svou dává daň i umění. A sály v sloupech spočívají, Jak těch palácův křišťálové 32 Veřeje, síně, obloukové, O nichž pověsti povídají, 8) Že pod vodami hlubokými Stkví komnatami se zlatými, A čerem mořských stříbropěn, Jež planou kol průzračných stěn Jak vzácných perel leskné kruhy, V nichž světlo hrá jak jarní duhy. A nejisto, že tajné moci Snad palác ten za modré noci Sem vykouzlily v svěží břeh, Jejž vlnek sivých líbá spěch. Jak vzduchu milé objevení, Jež Arab vídá v udivení, To v horké, pusté stepi v letě Na koni bujném s větrem letě: Tak palác bílý oku vítá. 9) Půl houští rozkvětlou je kryta, A půl se koupá vlnek v klíně, Tak plujíc jejich na hladině. A bílomramorové schody Vedou k těm modrým proudům vody, Kde mnohá loďka v kolíbání Pěnou se houpá sem a tam, A v tom lichotném pohýbání Vln hlubých nezná zradný klam. A střecha nízká, Lunou bílá, Jež v jezeru se zrcadlila A vybíhala v plochu rovnou, Ta umem ve zahrádku skrovnou Je proměněna květem bujným, Jejž líbá zefýr vanem dujným. 33 V ten vzkouzlený sad, mile zvoucí, Vedoutě stupně v bělu stkvoucí Nahoru v výši belvederu, Jenž v klenutou se končí báň. 10) Tam odkuď výhled v modrou pláň, Na letné loďky na jezeru, Na svěží v květech ostrovy, Jež vzrůstajíce ze křoví Tu napolo v tok vybíhají, Tam na půl v houšť se ukrývají; Pak na hřebeny sivých hor, Jež věnčí svěže hustý bor: Toť oku v ráz se objeví, Že kam dřív vzhlednouť, juž neví, Až zastavíc se v sivé dáli Své spěšné hledy náhle stálí, A drvíc v blankyt obzoru Zpět musí v sladkém odporu. X. X.
A dnes, když Luna v zenitu Se dumně nad jezerem houpá, A ve dřímotném zásvitu Ty sivé vlnky volně koupá: Tam na výhledu dívka snivá V dumání sladkém rozejímá. Hned v před se chýlí, zpět se skrývá, Jak lilije, když v noci dřímá, Anť zefýr sladce ji ovívá. Pak přes mříž dolů nachýlena Zdá slúchati se vlnek šumu, A kroutíc hlávkou neztišena Zabloudí opět v hlubou dumu. 34 A přec zas v modrou dálku hledí A každou vlnku živě sledí, Již vlažný vánek nese z dáli. Nadármo zraky touhou plály, Co srdce žádá, nejde vstříc!... Najednou vlny zašplouchaly. Jakási labuť víc a víc K palácu rozletem se blíží. A vody mocněji se dují A modrý tok svůj rozdělují, Lkajíce pod tou sladkou tíží. Ta labuť roste vůčihledě. Ty její křídla plachty jsou, Jež tiché noci vánky dmou, S nimižto vlna hovor vede. Konečně labuť sněhobílá V letnou se loďku proměnila, V níž junák jarý veslem hýbá A v rytmu měkkém se kolíbá, Až u břehu se zastaví. Pozorně vůkol sebe zírá, A v houšť svůj kročej prchavý, Jehožto zvěna v písku zmírá, Juž ku palácu zaměřuje. Kolem se jasmín rozprostírá A vonným květem balsamuje Tichounký, vlažný noční vzduch. Tak klidno jest, že ptáka ruch Šelestem hovor listův zrývá, Jenž tajnou hudbou ve sluch splývá Jak duchův píseň kouzedlná, Divoucích tonův hojně plná. 35 XI. XI.
Juž u zdi smělý junák stojí, A vzhůru zrak svůj napíná, A vzhůru stírá náruč svoji, Kde milostná dlí dívčina. Neb z loďky letné ještě z dáli Juž zraky jeho po ní plály, Anať mu šátkem kývala A čile k spěchu zývala. Tu junák šeptmo zapíská. A děva s svého hlediska Pomizla jako hvězdy svit, Když s nebes báně její třpyt V táhnoucím ohni k zemi letí. Než zvuk, jenž jak zpěv kosův zněl, Když touží skrytý v husté sněti, Ve mživé dáli zvolna zmřel: Tu dívka v nejmilejší vnadě Na střechy květné balustradě V milostném žertu vzejde náhle. Jsou slavíka to zpěvy táhlé, Když milencové hovoří? Či růže vzdechy vyslovené, Když jara v náruči plamenné V zardění lásky zahoří?... Evelina. Jsi ty to, drahý kochánku? Edvard. Jsem, slasti má. Evl. Kdež milánku, Tak dlouho bavíš v noční chvíli? Edv. Mou odpověď jen tehdy zvíš, Až stokrát dotaz sladkomilý V souzvuku hravém opětíš. 36 Ó ptej se opět, milená, A přidej příjmí, jímž mne zovou Tvá medná ústka znořená Ve půvab září purpurovou. Ó ptej se ještě! Evl. Kde jsi dlel, Že’s na kochanku zapomněl? Ta v touhách dumných čekala, A že nepřijdeš, plakala. Edv. Ó kéž jsem řeči slavíkově V outlém se mládí naučil, Bych ve zpěvu, nikoli v slově Tvým písním sladkým odvětil! Evl. Ó mluv jen, mluv, tvůj milý hlas Je sladší láskopěvce písně, Když roztoužený v jarní čas Svým vzdechem bolné vzliká tísně! Edv. Jak mluviť mám, když labuti Milostný zvuk z tvých retův hraje, Vznáší-li bílou perutí Se v skonu v nebes modré kraje? Nuž jenom ty svým šveholem V mé srdce sladce roztoužené Vylívej zvuky láskou zvěnné! Neb ty celým tím vůkolem Panuješ tichá královna. K tobě se sotva blížím směle, Bych viděl zdáli vaby stkvělé A tvoje kouzla milovná. Ó zjev se všecka v kráse své, Jež k úctě mne jen hlubé zve; Ó zjev se, nebes výdechu, 37 A schyl v mé srdce útěchu, Jež tebou stůně, v slasti žije, Jen v tobě dýše, tebou čije, Jak sluncem tlící bylina, Již pěstí rosná dolina. Evl. Můj milku! jaký sladký klam Tvou milou duši zahaluje? Vždyť já svůj život z tebe mám, Jenž jinde vříti nemiluje. Ty’s mojím sluncem, Lunou já; Ty hřeješ ohněm ňadra má, A já jen odblesk toho jsem, Co plane, září v srdci tvém. Ty’s moje zora výchozí, A já jen hvězdou předchozí, Jež příchod její ohlašuji. Když však juž ona vzejde v den, Tu ráda vzdám se v sladký plen, A v její lesk se potopuji Co hvězda věštná její moc, A na sladkou jen čekám noc, Bych vypůjčeným leskem plála, Bych ti jej za dne nazpět dala... Edv. Tak vroucně tebe poslouchaje, Když milá řeč tvá v sluch mi hraje, Na časův běh a jejich změnu, Na všecko kolem zapomenu. Evl. Tak draha jsem ti, kochánku? – A proč jsem v noci v truchlém stínu Smím tebe vídať, milánku, Po němž dny celé v touhách hynu? Proč sladké toto tajemství 38 Mám v hlubých ňadrách skrývati? Proč nemá nikdo poznati, Ký obraz sladký v srdci tkví? Edv. To povím jindy – v zapomnění Tu myšlénku juž ponoři! Což nejdražší má ti láska není, Víc rovně ke mně nehoří? Evl. Tou láskou mé je srdce blaho; A dražší nad vše, co mi draho, Milý kochánku, ty jsi mi! Však proč jen s stíny nočními Můj milý vezdy obcuje, Když Luna v obzor vypluje? Proč k hodům slavným nezavítá, Když otec hostím rozkoš skýtá, A v radovánkách stkvělé síně Při zlatém hluší v proudu víně?... Vždyť skoro dosuď nespočala Jsem v milostném tvém objetí, A tvé hubinky nepoznala Slad slastný v delší záněti. Jen tady milým oukradkem, Ač v objímání přesladkém, Když Luna tichá s náma nyje, Z tvých můj ret rozkoš vřelou pije. Pak, když uprchne sladká noc, Po tobě plane touhy moc; A s ruky, již jsi tiskal vroucně A líbal rtoma horoucíma, Žebravý ret můj palný snímá Ty polibky ach! přežádoucně; Ač dávno časem uchladly 39 Jak růže, když juž posvadly. Ó rci, můj milý... Edv. Nuže, povím, Proč jsem se střežil před dnem svitným; Proč se stínem jen tajněskrytým A s horami a temným křovím, Jak divý pták jsem obcoval. Však co ten ruch?... Evl. Toť větru let, To slavík vzduchem vesloval; To zašelestil růže květ. Ó nedbej toho, milku, již... Edv. Poslechni tedy; však svůj sluch Mé lásky zrádcem nehaniž! Neb pro ni odvyk’ můj se duch Na prchlou mysliť minulosť. Však kdyby slova necitnost’ Tvou outlou duši ranit’ měla: Tu kaž již zrakům, aby vřelá Se slza v vzniku umařila, By moje slza netrýznila... Evl. Té divé řeči nechápám; Rač ustaň lkáti bolesť svou! Neb tisícím ach! utrapám Ve zkázu vrháš duši mou. Edv. Zbroj silou pevnou outlý bok! Věz, že mně hrozí nebezpečí, Kde noha zastaví svůj krok. Jak mnohá skrytá rána svědčí: Řemeslo mé jest krutý boj, Hluk války – co zpěv vítavý – Jedině duši otaví; 40 A srdci mému bitvy znoj Je líkem proti bolům zlým, Jimiž nadarmo v ňadrách tlím. Tvůj otec... ó že otcem tvojím Musím jej v úctě nazývať... Evl. Tvé řeči trpkosť příkrý chvat Tím výrazem mne děsí svojím... Proč ret tvůj zmlk’? Edv. To hodování A číší břinkot ozvěnný, Jejž jarní vítr sem dohání, To mate řeč mou... plamenný Bol metá v srdce zoufající... Však slyš! zvuk rohu v dáli znící Zas nových hostí příchod věstí... Mne s tebou nikdo nesmí zříti A kdyby uzřel na neštěstí: Tu navždy bych se rozloučiti Juž s tebou musil! S Bohem budiž! Evl. Tím slovem ústrach ve mně budíš! Ó nikoliv tak snadný jest Tvůj odchod srdci ztrápenému; Ty zůstavíš mne bolu zlému, Jejž sotva mohu sama nésť, A nedbáš ani strachu mého O život milce jediného! Edv. Bůh chraň tě, Evelino má! Juž utiš bouři bolu svého! Až s unylýma zrakoma Zas Luna sladká z šedivého Za noci vzejde pohoří: Pak čkej mne – dnes juž musím jíti... 41 Evl. Tvá ústa s Bohem! hovoří, A jen má ruka pocel cítí. Kde můj je půvab, kde můj vděk, Jenž kdys tě poutal k prodlévání? Jak chudobna jsem v milování, Že nedáš ani hubinek! Můj ret se darmo k tobě sklání, Juž v nelitostném vzdalování Závistný prostor dělí nás! Edv. Toť, milá, jen na krátký čas. Juž s Bohem buď!" Nadarmo ruka Jej víže sladce ještě chvíli, Anť srdce bolem skoro puká. Nadarmo divotužně chýlí Se k němu v celé půvabnosti; Darmo vší luznou čarovností Tak milostná a přespanilá Jej zadržeť se osnažila, By sladké muky skonejšila Tou jeho milou přítomností A na prsou mu sladce znyla: Juž kryje jej přetichá houšť... A před ní v prázdné vzdálenosti Se rozprostírá divá poušť, V níž jenom dumný poklid hostí. I spěje vzhůru na výhled, By uzřela jej naposled: Však i ta těcha zmařená. Neb tma nad vodou prostřená Jej skryla v závoj závistivý, Anť Luna zašla za mrak sivý, 42 Jenž vystoupal tam nad horami. Tu dumný zrak jí pod slzami Kynul ach! tokem žalostným. Bylyť to slzy první lásky, Jež těsní – blaží mokem svým! Kdož-koli dal by té otázky, Zda v ráz tkví v srdci slasť a žal: Tenť otázkou hned odvěť dal... XII. XII.
A na jezeru voda šumá Žalostnou píseň, divomilou... A děva ještě v touhách dumá Se noříc v přešlost přespanilou. Najednou lomoz, divý křik Ji ze snův luzných vyděsí. Toť není odvěť na plesy, Jež zmlkly v síních v okamžik. V zvědavě nachýlený sluch Volání bije divý vzruch: „Toť zrádce – zvědač – skolte jej! Sem meče... sem zbraň nabitou!..." Tu řeč tak hrůzně přerytou Opáčí ohlas divočej. Strach nevýslovný, ouzkosť, zděs A předtucha trmácí děvu, Když křik ten divý k ní se vznes’ Jen zvyklé lásky šeptu, zpěvu. „Kdo zrádce ten!“ tak se ptá sebe; „Kdo skolen býť má krutou zbraní?“ A nevědouc pro koho, nebe Za svaté prosí slitování. 43 „Snad, žeby Edvard?... Nedej Bůh!... Však před chvílí on pravil sám, Že osudu všem propad’ hrám, Že nebezpečí jeho druh, Kam prchavé své kroky schýlí, Jsa žitím jist jen v noční chvíli. „Kdož jest on?on?“... Ba toť sama neví... „Snad nejbližší mi doba zjeví, Ach! osud jeho neblahý!" Kéž onen muž jí předrahý, V němž jedno její život vřel, Unikl zlobě nepřátel. Vždyť všichni jí též jimi jsou, Kdož v oukladu snad páži svou K záhubě jeho zbrojili. „Či přec snad pravdu mluvili, Že zrádce, prchlý zvědač jest?" Tu myšlénku nemohla snésť. „Vždyť on tak mužný, dobrý byl; A dnes mi sám i přislíbil, Že vyjeví, proč na světě Mladosti v prvním rozkvětě Tak sám a v nebezpečí stál.... A nešťastným se býti zdál. Či lež by jen tvář jeho byla, V níž souvěrnosť se zrcadlila? On přišel, by se láskou mstil A zlomiv srdce odkvapil?" Tak divých pochyb v litém boji Duch děvy těká v nepokoji, A omlouvá vše v lichocení, Co proti němu v srdci vzniká, 44 Jež samo v sobě v vzdor se spiká, A sebe trýzní v domýšlení, Až vzpor ten zas se v lásku změní. XIII. XIII.
Zatím křik umlk’ – v sladký sen Klidné se ticho ponořilo, Tak přervané na krátko jen, By klidněj v dol se rozložilo. Sluch děva na zvěd na vše strany V ouzkosti chýlí nevýslovné, Uprch’-li pronásledovaný, Či kles’-li zbraně neslitovné Krvavým pádem v smrti klín. Však ticho všude... jenom stín Tajemné noci vojevodí. A zvědavě když zraky vodí Pak přes jezera modrou pláň: Tu na okamžik světla svit Obzoru vzejde na blankyt A prchá jakby větrem hnán. Toť od Edvarda znamení, Jímž sobě milci rozuměli, Když po krátkém jen spojení Na delší čas se rozjít’ měli. On tedy bezpečen a živ!!... Jezera proudy přeplaviv Přec na ni vzpomněl v zmatku divém! Však ono světlo v plání mřivém To dlouhé, smutné rozloučení Jí věstilo dnes v matném stkvění. Dnes též veď loďku letnou jinam; 45 A tajnou stezkou ku skalinám Zamířil svojich krokův spěch Ukrytý divých keřův klenem. Neb jindy pojal druhý břeh Jej vysokých tam bukův kmenem. On tedy oním zrádcem byl, Jenž sotva se před smrtí skryl? To děva trnouc myslila... A přec jí zůstal milým stejně, Ač v divé bouři beznadějně Přec vroucně zaň se modlila. A v slzách dlouho v dálku zřela, Anť půlnoc dávno vypršela; A teprv chladný ranní vánek Přikouzlil v oči milý spánek. XIV. XIV.
A byl to Edvard, jenžto zbrani Unikl dravých nepřátel? Což ještě v tomto kraji dlel, Anť dávno juž se v rozžehnání S paláců svého příkrovem Rozloučil a s svým domovem? Snad dávno vzdálen vlasti své Svůj osud bídný opěvoval, A ve vzpomínce truchlivé Na křídlech touhy domů ploval! Ba těžko loučil se s tou zemí, Kde první bavil sladký věk, Kde rodiště drahého lemy Tisící krásil mládí vděk. Však nejen domov, kraj ten milý 46 Krok zadržely spěchu čilý, Bylať i bytosť dražená A nevýslovně milená Tak srdce jeho ovládla: Že zášť ta se vším v hněvu znojem Ztrmácená nemocným bojem Juž sama láskou uchladla. Onť dceru toho miloval, Jenž v jeho domě hodoval, A s divých druhův hlučným davem Ty drahé, svaté prznil síně, Kde jindy otec v plesu smavém Při zlatopěnném zářil víně; Jenž zradnou smrtí hrozil jemu, Juž všeho štěstí zbavenému... A proč ta zášť Alfonze vznímá, Že Edvardovi smrtí hřímá? To jeho otec pohanil Prý jej kdys v divosečném boji, Když slavný vítěz podmanil Jej i s četnými jeho voji. Neb, když se jednou potkali Na krvostrašném bojovisku: Tu jako vichr, v divém trysku, Jak výheň, když se rozpálí, Na sebe hnali v ohni divém. A nepřátelé coufali: Tu Alfons v hněvu neskrotlivém V zbraň pádil v litém vzteku slepý, A darmo krev svou v pusté stepy Vylíval za věc nedovážnou. Nadarmo všudy rukou stražnou 47 V boj vodí svoje bojovníky: Nadarmo „k předu !" hluší křiky: Nepřátel chrabré jindy šiky Se v plný útěk rozlijí: Jak vln proud divě rozbijí Se v náhlém valu ouskalí, Když búry klín se rozvalí. A starý hrabě slávu jeho Tím vítězstvím prý pokalil. Tu Alfons vztek svůj zahalil V skryt srdce svého raněného; A mrzkou zášť v svůj utrob vryl, (V níž jedno rozkochaný žil) Co símě pomsty týrající, By dozrála v plod otrávící, A vítěze, či syna jeho, Jenž hraběti po boku stál A slavně v bitvě bojoval, Zničila dechem jedu zlého. XV. XV.
A změna časův válečných Statného starce svrhla v hrob – Alfonze vzpupný, krutý pych Edvarda zbavil rodu zdob A vlasti, domova, i všeho, Co kdysi milo srdci jeho. A když se se vším loučil kolem, Tu div nepuklo srdce bolem; A výheň zášti neskrotlivé Rozžehla duši v síle divé, Že žhavou mstu též přísahal 48 Tomu, jenž všecko jemu vzal! Tu uzřel své milenky zjev: Zapomněl na zlý v srdci hněv, Na nebezpečí hrozící A vzdal se lásce šálící. Od doby té pak zavítal, By zlevy svému žáru dal, Začasto v noci lunosvitné K milostným smlouvám přes blankytné A tichomluvné přes jezero. Sotva se dočkal, kdy zas šero Pohrouží v noc kraj dřímotný. Pak blouznil s děvou samotný, Zapomněv na vše kolem sebe Jen v ní svůj vzýval ráj i nebe. A outlou něhou pěstěné Té lásky předmět milý, drahý: Ten cíl vášnivé jeho snahy, Jen v touze vzporem zvýšené Tak rozněcoval v srdce skrytu Celý ten svět planoucích citů, Že rozžeh’ všeho žití jeho Úchvatným palem traveného Juž rozohněné zápoly. A v srdci žárném co koli Jen cítil v blahém vzpomínání: Toť byla ona v zjevu svojím, V tom milém, sladkém rozkochání, Jímž plála k němu ohněm dvojím Té lásky mladistvěhoroucímladistvě horoucí. A všecek žal, jenž v divě žhoucí Bolesti srdce jeho týral, 49 Tou žárnou jeho láskou zmíral, Když z úst milenky šepot zněl, V němž sladké touhy přízvuk chvěl. Tak Edvard v srdci svém se změnil – A život svůj juž propadlý Jen k vůli lásce drahocenil; Jí počal dávno uchřadlý Zas pučeť novou krásou jemu. Ó žel ach! že chtěl osud krutý, By k srdci děvy přivinutý Se schýlil náhle k pádu zlému!... XVI. XVI.
A brzy vzešla družná věsť, Syn hraběte že v blízku jest, Jenž kdysi vlád’ co mocný pán Tím krajem od všech milován. I to se, avšak stranou, praví, Že hrabě Alfons srozuměn S ním na odiv svou krutosť jen A ku svých zrádné zhoubě staví. Neb s Edvardem prý v tajnu dlívá, O vyrovnání s ním mluvívá, Rád vídá jeho návštěvy Své odvrácený povinnosti. Když však se větru prchlivostí Ta věsť hraběti objeví: Tu hrůzou plní jeho zjev. Neb skrývaný ten strašný hněv Se v výbuch vznítí v hrudi jeho. A kdo jej uzřel zdrážděného, Jak háral pomsty mocí divou, 50 By poskvrnu tu hanobivou S pověsti a s cti svojí smyl: Ten k němu zas se naklonil, A důvěru svou porušenou Zas k němu skládal napravenou. Ba váhy staré tou řečí Zas hrabě Alfons juž nabývá: Že ten se nejvíc zavděčí, Kdož Edvarda, ať mrtva, živa, Ve poutech k němu přivlečí. Neb buď se mlád, či pokročilý Snad v spěšných letech žití svého, Když rozkazu jen vyřknutého Svým činem bude věrně čilý: Ten může slaviť svatbu svou Juž s dcerkou jeho mladistvou, Nad jejíž krásu v celém kraji Luznější květ nepučí v máji. XVII. XVII.
Věsť o slibu tom dostala Se k sluchu děvy zděsem mroucí, A každým zvukem ztýrala Ach! její srdce trýzní žhoucí. A k tomu služka prostořečně Juž o sňatku hned mluvila, Jejž slaviť bude spanilá Nevěsta krásy milovděčné. K neblahu svému Evelina Se dozví též skrz onu věsť, Že stihanec ten Edvard jest; Skrytý si život připomíná, 51 Jejž vodil dosuď v slujích hor, A pochyb posledních mdlý vzpor Se kloní v srdci k jistotě. A v chvatném jeho tlukotě Nová jí ouzkosť bouří sen, Že překvapí ji růžný den, Aniž by, jak květ sladký vánek, Ji oblažil těšící spánek. Juž kolikráte Luna bílá Za modré hory ustoupila, A Edvard víc se nevracel. Ach! cit jí v srdci krvácel, Když na to sobě vzpomněla, Že palác tento – jeho byt; Že spády skal jsa za dne skryt, Jen když noc tmy své rozstřela, Co cizinec pod vlastní střechu Se krásti musí v stražném spěchu. Tu na jasném pak bělu čela Ve chmůrách bolesť litá tkvěla; A v srdce teskno nevýslovné Svou tíží zlou se rozložilo Uhasnouc úsvit čáky skrovné, V níž dříve srdce jedno žilo, Že štěstí nemůž’ kvěsti jemu Tak strastně, bídně nešťastnému!... Tak po dni loudá den se dlouhý, Nadarmo v trýzních planou touhy. A v těsně trapném čekání A v strachu, a přec v doufání Juž mnohý večer děva tráví, Že ždané světlo v zásvitu 52 Ze dřívějšího úkrytu Ji o příchodu milce zpraví. Ten milený a drahý svit, Předchůdce slastných okamžikův, Se zdál zapomníť starých zvykův A nevzešel víc na blankyt....blankyt... XVIII. XVIII.
Noc temná bez hvězd prosvítání Na smutný dol se náhle sklání. Tam za horami sivé mraky Se objevují – bouře znaky. Je mrtvé ticho... ptákův zpěv I umlk’ v bouře předtušení. Celý ten rozkošný kraj mění Svou leposť milou v divý zjev. A v pozdní večer Evelina, Když bouř se vzdýmá vodami, Na milce zas se rozpomíná Sladkými nyjíc touhami. Tu rozmysl ji pojme dumný, Že sama dá mu znamení, Že čeká naň v roztoužení, Ač bouří krajem vítr šumný. Teď bezpečen by v rychlém spěchu K ní mohl plaviť přes jezero, Anť dolem leží temné šero A stráž si hledá krytnou střechu. A než okamžik uplyne, Juž – znamení to zákynné – Zableskne zásvit s belvederu. Vzdor bouři v dál se po jezeru 53 Rozkmitne v žárném vzplanutí, By znikl v náhlém shasnutí. A z temné dálky táhlý vzkřik Se mísí ve vln dunění. A sotva mizne okamžik: Tu v plápolavém záření Juž světlo chvatné větrem divým Na druhém břehu zaplane, Odpověď milou svitem mživým Dadouc milence kochané. A jako spěje v bouři lité, Ve vášni málo ostražité Přes Helly proudy milek drahý Ach! láskou divou přeneblahý, Když v zásvitu věž zářivá Jej k milosti hrám vyzývá: 11) Tak Edvard dlouho vzdálený Pospíchá loďkou lehkou k břehu, Skuď svit mu kynul milený Osvědčující lásky něhu. Na stupněch vlnou opěněných, V té noční bouři opuštěných, Kde ani stráž víc nebaví: Svou letnou loďku zastaví. A smělým skokem k drahému Dostoupí místu tajnému, Kde čeká v sladkých touhách milá. Ta příchod jeho netušila: Neb v okamžik, když vichr stanul, Tou písní z srdce bol jí vanul: Vlní se jezero v bouření divém, Luna i uhasla ve mraku sivém: 54 V dáli dlí můj milek ach! v žalu svém! Zavítej v náruč, ty miloušku drahý, Ke mně jen na krátký okamžik blahý Utišit bouři tu ve srdci mém! Za tebou plavila bych vlnou pěnnou, S touhou jen po tobě rozplameněnou, V náruči líbala sladký tvůj ret. Bez tebe žiju jak umrlá v hrobě, Bez tebe tichou jen smrť přeju sobě, S tebou mi rájem ten daleký svět. Neste mu, větry, mou žalostnou píseň, Zjevte mu lásku mou, zjevte mou tíseň: Že po něm toužím a linu svůj vzdech! Pojď juž! ó pojdi, sic umru tím žalem, Sic ztrávená zahynu neskrotným palem: Urychli ten svůj ach! zdlouhavý spěch! Tak hluboko se zadumala Ta děva tužná ve svůj žal, Že milý švehol nevnímala, Jímž sladký ret k ní mile lkal. Když probudil ji lásky zvuk Z těch zadumání slastných muk: Očím se věřiť vzpýrala, Že ve tvář milce zírala. A sotva že vzkřik pohnutí Ve slastném stiskla leknutí, By tajemství to nezradila Ta její radosť zdivočilá. Hned nutkala se k pokoji – A v divotužném opoji Juž k tomu šeptmo šveholila, Po němž před chvílí sladce nyla, 55 Zapomníc srdce na boly A jejich kruté zápoly. Tu v jeho zrak své noří zraky Chtíc vlíti celou duši svou Tím hledem v jeho touživou. A slastné tísně slzné znaky, Ty průvodkyně touhy sladké A sestry něhy blouznivé: Ty Edvard v vznícenosti vrátké, V nedočkavosti ohnivé Svým plným okem chtivě ssál. Přesladká slova šepotal, V nichž vše, co cítil, praveno, Anť dřív juž zrakem zjeveno, Co ústům říci nelze bylo. Tak srdce sotva vybouřilo Ztonulé slasťmi shledání: Juž mřelo v sladkém zondání. V rozprávkách nyvých míjel čas: Každému citu lásky hlas Propůjčil přízvuk tako milý, Že vespol sobě slúchali, I když juž mluviť přestali. I bouře hluk svůj zdivočilý Juž v lásky hudbu změnila: Jim skutečnosť ta nemilá A v nivec splynul celý svět; Vždyť vším jen byli sobě sami. A když ustoupil onen vznět Poklidu s jeho rozvahami, A slasť, záchvatu sladký plod, Teď v trpký přešla pelyněk: 56 Milostný mizeť počal vděk, Jenž záři vrhá na život Tak přelibou, tak duhosvitnou, A milohravou, luznotřpytnou, Že kdo se shloubí v její čar, Juž věčně želí trpké změny, Když vidí, vzbuzen z roznícení, Že záchvatu juž schladl žár!... XIX. XIX.
„Ty víš teď, kdo tvůj milý jest, A ký jej čeká osud zlý: Že proti němu vražda, lesť A hněv ni časem uchladlý, A vše se strojí nebezpečí. I ta má láska zřejmě svědčí Teď proti mně, a bídníka, Jenž svému trestu podniká, Ve zhouby vrhá strašný plen. Ó že jsem kdy tvou tvář tak milou Svým zvědným okem uřeluzřel jen! Že tebe ach! tak přespanilou, Jak mladistvý tě vídal sen! Proč tenkrát, když se’s přemilostně Tím paní kruhem nesla stkvělým, Jen krásnější tím bolem vřelým, S nímž drahou matku svou litostně Jsi sprovázela k temnu hrobu: Proč směle vstoupil jsem v tu dobu Juž v obor tvého dýchání? Proč oči v sladkém potkání Pravily víc, než tehdy měly, Když pohloubeny v sobě tkvěly? 57 Tě kochať s všemi tvými vděky, Byloť tě ztratiť na vše věky. Čím teď mi bude všecek svět? Kde nejsi ty: tam vadne květ, Tam slunce zajde v noční mrak, Mění se Luna na přízrak; Tam celý svět je převrácený, Jenž dvojí krásou omájený Se promění juž v stkvělé nebe, Když vidím jen v něm tebe – tebe! Evelina. Ó nežalostni, milku můj! A k slovům mým sluch nachyl svůj! Snad otec můj tu lásku vroucí Těch našich srdcí nerozdělí; Snad nedá, řevnými bych žely Otrula život svůj květoucí! Edvard. A přec tvou rukou toho zdaři, Kdo oukladem můj život zmaří. Při sám Bůh! než bych takou smrtí Měl opustiť hanebně svět: Tu spíš mne skála spádem zdrtí, Již za vodou tam vidíš pněť. Můj los mne táhne v divé seče, Tam hodlám padnouť ostřím meče, A odpočívať v slavném lůži, Jak slušno statečnému muži. Dnes juž tě vidím naposled!... Evl. Ah! co tvůj mluví hrozný ret?!... Já bez tebe žíť nemohu. Edv. Tož cítím k svému neblahu. Tvá outlá duše příliš měkká Se rozloučení na vždy leká. 58 Přec, než se zjitřní den v noc skloní, Můj krok juž musí přes hory Mne nésti v jiné obzory. Evl. Tvá řeč mně strašná hrana zvoní. Ach! nekocháš mne vroucně víc; Neb přelhostejně mluvíš ke mně, Zapomněv zcela řeči jemné, Jíž’s hovořil, když večer vstříc Jsem tobě vyšla na balkon; Když jsem tvé jméno zavolala A sladkým kochánkem tě zvala A vroucí touhy lila ston. Jen po tobě se volně chvěla Má duše láskou vzplamenělá; Já nepoznala bolu, žalu V tom sladce trávícím mne palu, Až ona věsť mi přišla k sluchu A vše sny krásné zvrátila, A v divém, srdce rvoucím ruchu Můj sladký mír ach! zrušila. To vše bych ráda nesla v znoji, Kdybych jen klesnouc v náruč tvoji Na těch tvých prsou odpočinek Nalezla v vřelém objímání. Ach! těšiť mne jen sladké vání Má v bolu mém mdlých upomínek!... Neb nyní tebou opuštěná, Tož sama jsem si odcizena, Anť s sebou vzejmeš srdce moje Nezavdav za ně srdce svoje. Ó kdo tu bolesť vysloví, Již odchod tvůj mi způsobuje, 59 Již každý kvítek obnoví, Anť na tebe mne pamatuje!... Edv. Ba krutý osud vládne námi V krutější ještě nezměnnosti! Jaký jen průchod z zmateností Mám voliť zlými odvahami? Mám zůstať, by’s snad otce svého Co vraha ctila, zvražděného Milence svého v zoufalosti? Či prchnouť mám a přežalosti Zde tebe samu zůstaviť, A sám i všeho zproštěn žíť, Jež kdysi mojím žitím bylo? Svůj někdy palác, statky své, Ba vše, co mimo to mně zbylo, Vše vzdal bych pomstě vášnivé, Jíž vře tvůj otec proti nám: Jen tebe ať si odchovám; Ač naděj luzná zhasíná, Jak v mraku hvězda zákynná. Rozloučiť musím... Evl. Nemluv dál, Sic rozšílí mne ten tvůj žal! Což necítíš mou bolesť sám, Anť vše tvé útrapy já znám? Za svou bych lásku život dala, Bych tě jen věčně milovala, A ty opustiť chceš mne chladně, Bych zhynula, jak kvítek svadne? Edv. Mám ještě nad svou lásku vzňatou Povinnosť nezměnnou a svatou. Můj život vlasti náleží, 60 A vlasti vzdám jej na oltář, Kde mocně lavřín přesvěží A slávy kyne svitná zář. Jej zachovať je ctností mou. Či mohla by’s tak ohnivou A vroucí láskou milovati, Kdyby tvůj rytíř svoji česť Méň vážil, než povinen jest, Se neostýchav v hru ji dáti? Zde nelze dlíť... tam král můj volá, Tam čin a slavné nebezpečí, Tam hluk nepřátel v divé seči, Když boj se horký rozplápolá; Zde potupa a láska, trýzeň, Zde otce zášť a dcery přízeň, Zde rozkoš v lásce ohnivé A v tajnu štěstí řevnivé; Oh! kde tu voliť dříve mám? – Prchnouť je krutosť... zůstať hana, Neb vlasť mne volá uondaná, Bych pospěl v slávy padlý chrám. Zůstať je smrť... a prchnouť vražda; Buď padnu já, buď ona shyne!... Tak vyprostění možnosť každá Svým vlastním uslabením mine. Jaká mi cesta k štěstí kyne, Když zjevíc se, juž v nivec splyne? Evl. Vímť já tu cestu, milku drahý, V níž spočívá náš život blahý; Ty opustiť chceš tuto vlasť, Nuž já ji s tebou opustím. Edv. A otec tvůj?... 61 Evl. Ten tobě strasť, Ba samu smrť tím slibem svým, I mně ji chystá smrtí tvou A svojí pomstou vášnivou! Já s tebou prchnu; s tebou žíti Nemůž’ mi nebe zabrániti, Neb ty’s jedině žití moje, V něž skládám všecko štěstí svoje! Edv. Jak takou lásku odměním? Tím nebe celé kouzlíš slovem V mé srdce sladkým šílením Utisněné juž v palu novém. Ó kéž tě mohu v ramenou Skrz celý svět tam k nebi nésti, Kde láska mocí plamennou Vzájemnosť milosladkou pěstí; Kde není vzporu, není hněvu, Kde lásky povzdech zmírá v zpěvu, A každý cit jen blaženství Svým hnutím jeví šlechetnějším, A v návalu přec nejmocnějším Nezkalí svého pannenství. Ba teď jsi lásku osvědčila, Jak v nejsmělejším vzletu ani Mé duše naděj bystročilá V svém neosmělila se přání. Nuž prchnem’ spolu: světu skryti Ve vroucí lásce budem žíti, A zem na nebe proměníme, Vší bolné strasti těžké břímě Za sebou rádi zůstavíme!“... Tak háral Edvard... s milkou svojí 62 Na útěk v úmluvě vše strojí: A ač čas prchal, dlouho milá Jich slova ještě v šeptu nyla! XX. XX.
Samotna v komnatě své dlela Ve sladkých dumách zhloubena, A sama děva nevěděla Jak naprosto je změněna. Vše, jež v snách zří, je drahý milý; Myšlénka každá v život čilý Ze hloubi duše vzkříšená, Juž v slastnou touhu svoje vání Lahodnomile měnila, A v sladkozdílném vzpomínání S jeho se duší snoubila. Tu zaplál slunce východ právě A v duhový déšť milohravě Svou clonu rozlil svitnoranní, A milých růží rozkvětání V tvář bledou děvy nasypal, Že odblesk její zorou plál. Kdo by v tom sladkém okamžení Byl nazřel v krásnou onu tvář, A viděl svaté zanícení Kouzlící v líce žasnou zář; Kdo jejich tahy prochvívané Milostnou touhou v nyvém hrání; Kdo uzřel oko rozkochané Ve hvězdném ráje usmívání, Jímž slasť se v srdci rozklene: Kdo v tváři, v oku rozlitou 63 Juž celou duši neskrytou V prostotě luzně milené: Jak by se tu nezachvěl celý Vší rozkoší blahostných citů, Jež jihnou v srdce chladném skrytu A v záchvat přejdou vzplamenělý!?... Ten vidí z nitra tajemného Vyniklou půli srdce svého, Tu měkčí, mile jemnější, A děvy nejmilostnější Zas v bytosť sladce přenešenou, V níž nalézá ji opět z nova, Ač sobě jemně odcizenou. Tu sám překvapen z sebe stojí, Že tolik něhy v duši chová, Že žije v nejoutlejším spoji S milostným údělem své děvy. Tak Evelina v tváři svojí Milence bytosť celou jeví, A v nevinnosti sladké neví, Že jeho život ve svém kojí!... XXI. XXI.
Samotna děva v kobě stkvostné V snách rozkošných se kochala, A dlouho ještě dumala V té vznícenosti přeblahostné. Ten její stkvěl se krásný byt Jak fantasie milý zámek, Jejž láska mění v slastí chrámek. Ze zlaté lampy slabý svit V to světlo denní vylívaný 64 A nyvomřivě kolíbaný V její ach! rozkochanou tvář Svou bledošerou line zář. Ta zefýru hry nedbá milé, Jenž vrývá se v vlas rozpustile A zakochav se dívčiny V ty kadeřavé tkaniny, Tak jemno-měkké jak hedbáví, Vždy novým k nim se dechem vine A odchvátiv v nich opět baví, By počal z nova ty hry kynné. U okna zadumaná sedí, Skrz mříže břečťanové hledí Na vod šumících hladinu A dále v mživou krajinu, Nad níž se bílé páry dmou A lemují báň blankytnou. V tom oku jejím dumně-snivém, Tak smělém a tak sladkonyvém, V němž vdechnuta je milosť hvězd, Co svatších slastí tajná věsť; V němž lásky úpal v outlosti Hned splývá s duše cudností: V tom oka zření temnosvitně Jeví se stopy tužeb mroucích, Jež plují v snách milokvětoucích, Jak barvy hrají v duze třpytné. Ta rozkošná tvář v bělu vzkvítá Jak bílá růže za rána, V níž zory zář na polo skryta, Na polo v nachu koupana, Svou tajnou něhu v plameni 65 Mizícím proudem temení. A polomřivé usmání I přes tvář milou přeletá; Tu mine, tam zas vykvětá V milostně sladkém střídání. A ňadra svíží v utajených A přec tak milo objevených Se kouzlech v jemném kolíbání, Jak lilje v zefýrovu vání Lehounce, luzně, sladce dmou; A sotva hlubou něhou svou Ve mroucím hybu dýchají. Tak sotva zjeví podtají, Co pod pahorky sněžnými Horoucím žárem v srdci žije, Jež touhami se řevnými Prozrazuje a mile kryje. A když rukama přeoutlýma V bělu a nachu vzkvítavýma Těch sladkých ňader tiší ruch Je na kříž kladouc na ten sníh: To jakby dvou se jarních duh Nad sněžným dolem rozlil smích, Když ztichl přechvat bouří zlých. Tak milostný je děvy zjev, Jak první lásky slastný směv, Když celý svět blahostné snění V ráj dosuď netušený mění!... XXII. XXII.
Hluboké touhy kouzlo dchnuté Z jejího srdce vyplynuté 66 Bytostí její celou vane; A hostíc ve sladký se vzhled Milostný zůstavuje sled, Když v unylosti měkké plane Ve tváři, v oku, v celém těle Tak milosladce zadumněle, Že touha zdá se v rozkochané Bytosti její vtělena A v úděl duše změněna. A když tak blouzní, ukochaná Sny těmi slastí budoucích: Tu náplň citův netřímaná Se prýští v slzách kanoucích. Neb vzpomíná dob předešlých všech, Kde záští hořel její dech, Jíž hrdá ňadra planula Proti rodákům Edvardovým. Však ta zášť nyní minula... Ta nahražena citem novým, Vroucnějším, sladším, plným žáru, Jenž srdce milou mocí tráví, A každý jiný cit v něm dáví A netratí, ba roste v háru. Již dřív jí byli nepřátelé, Ty miluje teď ona vřele, Že druhové jsou milencovi. Kéž sladce šveholnými slovy By všecek divoprudký hněv Z otcových ňader vypudila: Jak ráda prolivši svou krev By v jeho srdci vybudila Jemnějších citův družné chvění 67 A přiměla jej ku smíření! Přemarna byla její snaha; Neb hrabě v divém podezření Vidí jak smýšlení své mění, Jak v ráz teď za cizího vraha Dceř jeho přimlouvá se v pláči A nevědouc tak více značí Než jasněji se říci zdráhá. A když jí ondy oznámil Tu pevnou vůli srdce svého, Že, kdo jme drze vetřelého Jsa rozkazu povolně čil, Juž tomu ruka odměnou Její jest slavně přirčenou: Tu div že život v smrtném dchnutí Nevypustila omdlená, Ač svolila tak zmatená, Jak by duch její v pominutí. Že příčinou té změny jest Láska, již tajně v srdci strádá, Komorné i hned jistá věsť Na dotaz otci tož dokládá. On darmo pátrá v stkvělé řadě Svých hrdých přívržencův četných, Kdo učaroval její vnadě, Že hyne lásky v trýzních vznětných... Proč však své strasti tajila? Nedlouho teprv jevila Se změna tato v jejím zjevu. Snad žeby srdce láskou tknuté Vědomo spolu viny kruté Se otcovského bálo hněvu!... 68 Proč tož?... Od oné prchlé chvíle, Když objevil se vyhnanec: V noc pozdní hoří kahanec Ve chrámku tichém děvy bdilé. Snad žeby noci v šerém temně Ti milenci se vídali?... A za den dlouhý povzájemně Pak sliby vroucí střídali?... Snad že by... ten sám smrti syn Úkrytný hledal noci stín, By kochal dceru nepřítele?... Ha! byť cíl dávné pomsty vřelé Snad dcera, vlastní jeho dítě, Uchrániť od záhuby skryté V rozmarné svojí lásce chtěla, By jeho zášť se otupěla: Tu rač by dýku břitkou vrazil V kynoucí ňadra sladké děvy, Než zralý pomsty plod by zkazil A smířil neskrotlivé hněvy!... XXIII. XXIII.
Ustoupil modré noci den. A nad palácem mramorovým Svá křídla rozstřel tichý sen. Noc temnočirá purpurovým Tam ku západu zásvitem I planoucím hvězd prokmytemprokmitem, Na polo ve tmách osvětlena, V den šerý tála proměněna. Nad modrou vlnou jezerní Rozlil se poklid večerní; 69 A jenom polo zdušeně V tak truchložalné proměně Se rozléhalo vod šumání, Jakoby pělo o skonání. Jak ze snův divých zlý přízrak Na nebi sem tam prchal mrak, A stínem hvězdy zakrýval, Jejichž se lesk jak ze závoje Skrz průhled sivý prorýval Taje a jevě světlo svoje. A za pahorky sinavými M’hou stříbrnou juž vroubenými Dnes ještě Luna unylá Se hvězdám neobjevila. Dřímotné její světlo dnes Nevábí k sladkým slibům milých; Jen hvězdek zlatých, reječilých Na nebi odbývá se ples. I táhlé zpěvy kosův nyvých Juž umlkaly v tonech mřivých, Poslední změny akordův Se slastně lily v hymny svaté, Jimiž slavíkův touhy vzňaté Se kolíbaly v libosť snův. I zefýr ustal s vonnou růží V milostných hrách juž laškovati A liboval si v listkův lůži Přeluznovabném spočívati, Či noci sladké tiché slasti Na ňadrách lilje požívať, By s rána dále v šíré vlasti Moh’ opojený putovať. 70 Tak ticho bylo... ani ruchu... Že skoro hudba kruhův hvězd, Ta tajná nebes dalných věsť K přežádoucímu zněla sluchu. Tak slavný tanul dolem klid; Tak průzračně plál nebe svit, Že blankytem juž zpitý zrak Moh’ božské trůny viděti, Jež v jasné noci podletí Ve výších nese hvězdný mrak!... XXIV. XXIV.
A dosuď Luny sladké světlo Na rosné údolí nevzletlo; Ten samý v nebi plane svit: Bez ruchu tane krajem klid. A vlna sivá zašplouná-li, To jenom loďky levným ruchem, Jež k palácu spěch řídí z dáli. Juž stanula na stupni suchém, By v svoje lůno sladké břímě Lichotně jala v ochranu. Ty plachty větru v půvanu, Jenž nad vlnami polo dříme A napolo se budí v listí, Se dmou jak sivá křídla káně, Když vzletne nad vod siné pláně A vzduchem modrým zašelistí. Juž loďka k sloupům dorazila; A průčelím se položila Na stupně pěnou kolíbané; A vlny veslem rozčechrané 71 Utichnou v úmlk dřívější, V nějž větru van je konejší. Tu Edvard (neboť on to byl, Jenž s loďkou onou přikvapil) Vystoupil na břeh smělým krokem... Okamžik postál... lehkým skokem Pak přes stupně se vyšinuv Juž za sloupcem se bílým skryl. A hustý plášť pak rozvinuv Svou skrytou dýku vyložil. Tak čekal k boji odhodlaný Na srdce svého pěstenku; Buď ztratiť za ni život vzdaný, Buď líbati chtěl milenku, A žhoucně k sobě tisknouť tělo, Jež po rukou se jeho chvělo. XXV. XXV.
Noc těkala... a všecek ruch Kolem palácu klesl v spánek... Jen kdysi větru bdilý vánek Zahoural jako noční duch! Stráž hbitším krokem sladký sen S svých víček zaháněla jen; Však u jezera dřímavého Nebloudí kročej strážce mdlého. Tam ticho bylo jako v hrobě, Že Edvard tluky srdce cítil Dvojnásob divě vířiť v sobě, Anť neklid k proudění je nítil. Tu k palácu svůj vrací zrak, Jejž vodil po jezera pláni; 72 A netrpělivosti mrak Se na vysoké čelo sklání, Že dlouho mešká Evelina A, že juž čas, snad zapomíná. Tu rázem v blízké komnatě Se slabé světlo ve zlatě A sem tam mřivým svitem houpá, A hned se za stín lehký kryje; Toť její chrámek posvátný je, Veňž její nožka právě vstoupá. „O pojď! juž pojď! ty jedno milá V mou vřelou náruč nedočkavou, By’s ji leč s tváří usmívavou A na krátko jen opustila..." Tak šeptal Edvard; teplý vánek Ta slova ukolíbá v spánek, Že řečena jsou neplatně. Tu v nedočkání přechvatně Tím sloupím Edvard k oknu pílí, A stane... stojí mnohou chvíli; A zří a zíra nepřetrhem Upoután sladkožhoucím vztrhem. On zírá v chrámek lásky vroucí, Kde jeho milá prodlívala, Kde v dálku naň si vzpomínala A po něm lkala v touhách mroucí. Jak tajnou mocí, vše ovíval Tak milý, luzný pořádek: Že každé věci sterý vděk Objeviv, všady přec se skrýval. Ten svíží divan, kde spočívá Bezzvuká nyní cithera, 73 Z níž v touhách mnohá přetruchlivá Kdys píseň zněla s večera; Ten stolek bílomramorový, Kde kniha otevřená hoví, V níž vylíčena láska jest A všecka miloluzná věsť, Jíž Heloise-a s Abelard-em S tím vřelých citův žhoucím žárem K roznícení a lásce žijí; 12) A jiné knihy se všemi Milými rovně písněmi, (Jež dlouho věkův nepomijí) Na běle tomto rozložené; Těch obrazův pak ve změnách Ty krásné barvy, drahocenné, Jež ve významu na stěnách Visí milostně uřaděné; A sošek milé rozstavení, V němž hlubý smysl všad se jeví; Pak slastné lůže sladké děvy, Jež v stkvoucím liljí rozpučení Jak sněžný padol zrakům kyne, Kryjíc se na pol v svitném stínu Hedbávných záclon baldachýnu, Jenž kol tím tajnější čar line: To v rozkoši on vidí vše, A vírnou slastí srdce vře, Že to vše proň opustí ráda, Že štěstí své v moc jeho skládá... XXVI. XXVI.
Tu ona, o níž sladce snil, Najednou ve komnatu vkročí; 74 Obrací v žasu vůkol oči, V nichž hlubý význak smutku byl A jejich světlo stínem kryl, Jak hvězdy kmytnékmitné hustý mrak... Po všech těch drahých upomínkách, Z nichž přízně, lásky kynul znak, Svůj vrhá vyjevený znak; Po zlatostkvoucích v lesku skříňkách, Kde sladké, přemilé památky Od družek, od umrlé matky V libostné vůni dřímají A plachým zrakům kývají. Ba prositi se zdají spolu, By růžných prstkův mhavý svit Zastihl jejich outlý byt A temnou schránku s nich sňal dolů. Však děva v dumném blouznění Ni knih tajného mluvení V té době sobě nevšímá... Neb mysl hlubě rozjímá, A ňadra bouří, bledé líce Jen planou, aby zbledly více: A vyplašený nepokoj V těch změnách jeví divý boj. Neb děva chví se úchvatem; Křeč třese tělem v rozňatém A hlubě zrývajícím žáru, S nímž spolu jizvý, žravý mráz Se snoubí v neuhaslém háru, A sotva zniknuv pálí zas. Tu děva klesne na klekátko, Kde jindy prosby nevinné 75 Z přečiré duše dětinné Šeptala k nebi milosladko. Však modlitba té zlevné těchy, Po níž se její pjaly vzdechy, V té rozhodné a smutné chvíli V to srdce bouřné neuchýlí. „Jest hřích to, co teď počínám?... Žas mé rve srdce, když si zpět Na otce svého vzpomínám, S nímž jsem se rozžehnala teď. Kdy k lůži jsem juž přistoupila, Bych naposled jej políbila, Bych jeho svaté požehnání Ze zlatých snův milého vání Na svoje smutné spánky vzala, Budoucně po něm osiřalá: Ach! jak se jeho úsměv blahý Hned proměnil v hrozící tahy!... Já přece k němu sehnutá Ta slova sotva dechnutá „Buď s Bohem!“ teskně pravila, Jež na polo jsem zdusila, By dechu mého hrubší vánek Nepřerval jeho mírný spánek. A když jsem polibiti chtěla Posledním rozloučením smělá, A láskou dětskou zmožená Podruhé ty rty stářím svadlé A oči v hlubý důl zapadlé: Tu div že žasem zděšená Jsem nezalkala divým vzkřikem, Jenž sotva v hrdle umřel vzlikem... 76 Neb křečovité drhání Ten důkaz lásky zabrání, A srdce skoro k zoufalosti Tou svojí týrá přetrpkostí, Anť dřív vál úchvět z tváře jemné Planoucí jedno láskou ke mně!... Juž ve snách divý mrak se stírá Nad srdce jeho temným bytem, Jak blankytu se záře čirá Zatmívá v šeru chmúrovitém: Což až se otec probudí A uzří dceru jedinou, Jak za marné snad příludy Pohrdla láskou dětinnou A nepřítele zvolila, By v hříchu s ním se snoubila?... Ó Edvarde! můj drahý milý, Své svědomí, vše srdce síly Tvé žhoucí lásce podávám! Dejž Bůh svou zdarnou milosť nám, By hvězda přeplného štěstí Nad naším snubem chtěla kvěsti!... Však což to juž?... Tak prchá čas, Že noc se v půli se dnem střídá!? Těch hodin dumnězvučný hlas Tajemné věsti mi povídá; Jak z chladné důli temných hrobů Zaznívají mi v tuto dobu, Co pohřebního sboru zvuky Budící ze snův spící muky. Ha! co ten lesk tam za jezerem Prosvitající modrým šerem? 77 Snad by to Luny dřimný svit?... Ó že na útěk zapomníť Jsem mohla v rozblouznění svém! Osud mi vypsán v běhu zlém... Nuž s Bohem , otče!... i ty chráme Mých nejčiřejších, svatých snův, Hlas vnitřní-li mne neoklame, Víc neuzřím tě za svých dnův... A ty drahý a outlý stroji, Mých nejvroucnějších tužeb zdroji, Ty buď juž věčně, s Bohem buď! A rozhrej v dumy onu hruď, Jež v upomínce na mne želí, – Až rozladěný budeš celý; Jaž duše má, jež v tvoje tony V bolesti hlubé lila stony, A zavzni písní žalostivou, Jež svojí mírou srdcetklivou Vše srdce pohne k pláči bolem, Až pukne v vzdechu s tebou spolem!.." XXVII. XXVII.
I zmizí ruče okamžik... Tu vlnek šumných zalká vzlik, A loďky letné hbitý běh Opustí náhle květný břeh. Tam v sladké, měkké u náruči Na ňadrách, plných milých tísní, Jež dmou se přec i v tajné trýzni: Jak lilje, když ve stínu pučí, Spočívá Evelina blahá. A v citech žhoucně vzbouřených, 78 Tak dlouho v nitru zdržených, Se ňader plamen mírný zmáhá. Ba skoro v sladké šílenství Se změniť hrozí blaženství, Jímž ohnivé se srdce tráví, A vše krom lásky v sobě zdáví, Že přepjaté v tom rozechvění Juž ztone v žárném zanícení. „Ó nech mne na těch ňadrách vroucích Mých všechněch strastí zapomníť; Neb v chmúrách bolův dravěžhoucích Hrozily stlumiť všecek cit, Tak plně k tobě planoucí, Že slunce blesky žahnoucí Nehoří vřelej nad plamen, Jenž v srdci mém plá k tobě, k tobě!... Ach! ty’s mi vše... můj život, sen, A dech a noc a čirý den, Jenž září k tvé jen větší zdobě!...“ Při tom jej tiskne k prsoum svým S takouto jinak cizí silou, Div že tím vroucím objetím Nevdechne veň svou bytosť znylou. A líbá rty a líbá tváře Květoucí vstříc jí v sladkém čaře, Jakby svůj všecek žití znoj Jen jemu v nejsladší opoj Juž v ústa, v tváře vžehnouť chtěla A mrouc v něm zas oživěla... A ony city hárající, Náš všecken život žahající, Dokuď se žár mladosti valí 79 Žil vřelých chvatným prouděním: Ty city náhlých vzbouřením Přes hráze křehké divě hnaly; Naleznouc průchod ve vášnivém A nyní déle neskrotlivém Tož návalu a výbuchu, V divějším proto ve vzruchu, Že dosuď jsouce nespokojeny: Teď z tlení vzešly na plameny... Tak jarní slunce v šedý den, Když opustí je sladký sen, Vysílá s rána růžné pruhy Prv v mlhách stříbrokvětné duhy; Celý kraj v purpurové moře Topí v záplavě vzešlá zoře: Pak náhlým bleskem záclon všech Se sprostí slunce ranní spěch, A co zjev mocně zohněný Vyšlehne svými plameny. „Ó dej, ó dej se líbati Tak dlouho, až se uchvátí Ten plamen srdce žahavého, Jenž život béře z žití tvého! Ó jak je slastné obejmutí V tom na tvém srdci spočinutí! Ó kéž bych věčně lásky sen Sníť mohla na tvých ňadrách jen, A nikdy z něho probuzená, Jen k tobě v slasti připojená Svůj život shroužiť v srdce tvoje, Tam naleznouc plného skoje!...“ 80 XXVIII. XXVIII.
A Edvard vstříce k Evelině Spočívající v jeho klíně Se klonil v slasti nevýslovné. A řeči jemné, zpěvorovné Svůj zapůjčoval zpitý sluch, A skoro hanil větru ruch, Že šustem svým tak lichotným Čaruje vlnkám dřímotným, Že hlučněj vodíc své šumání Sladkému brání rozmlouvání. Když jeho pevné rámě šiji Bělostnou, formy labutí, Objímá v lehkém opnutí, Že srdce obou k sobě bijí: Tu divá rána bleskem žhavím Vším rozlítne se krajem mhavým, Nad nímž se Luna unylá Pochodeň lásky zjevila. A zradkyni tu milou ani Ti milencové neviděli, Ba, v milostném tom šepotání Těch lásky věstí, neslyšeli Na břehu stráží volání, Jež k nim teď větřík dohání. A v okamžiku celý břeh Obživnul spěchem hemživým; Všudy se jeví trhlý běh; A rána v ránu ohnivým Se bleskem v hluku spojuje A s ozvěnami bojuje, Jež z protějších se hrnou skal, 81 Jak by zlý vichr dolem lkal. Edvard se vzchopí... plavcům zývá, By sílu sživli, jež umdlívá; Sám pak svým mocným ramenem Juž veslem lunolesklým hýbá, Že loď se v běhu zvýšeném Na vlnách modrých rozkolíbá. A Evelina u popředí Stojíc k palácu v dálku hledí, Anť její lehké bílé šaty Jak mhavý vánek poletují, Když s jitra májového snují Se v temnou noc juž světla chvaty. „Tvůj otec útěk znamená, Milenko moje dražená! On hotuje se, krutou zbrojí Mně odníť tebe v zlobě svojí... Neboj se! spíš mne schvátí smrti hněv, Než bych teď prolil jeho krev. Dceř kdyby’s toho nebyla, Jehožto zášť nás zhubila: Nic nesmířilo by mé vzteky; Ni oceán by předaleký Jej mojí pomstě neunesl, Až jeho sláva též by svadla, A toho hrdý znak v prach klesl, Jímž naše stkvělá sláva padla... Než ty’s ten strážný angel jeho, Jenž tlumíš ves hněv srdce mého, By tebou dalo odpuštění Za otce všecko pohanění!...“ Ten mládenec plný zášti znoje 82 Nedořek’ ještě kletby svoje: Tu padne rána... tklivý vzkřik... A bílý šat se v vlny sklonil. Pak zalkal vod předivý vzlik, Jak by zvon truchle hrana zvonil!... XXIX. XXIX.
A druhý, tklivý vzkřik se vzňal, Že stokrát zavzněl v slujích skal, A zněl a zněl tou modrou dálí, Až zvuky jeho dokonaly. Toť vzkřik Edvardův... divá zvěna Ach! toho posledního zvuku, Jímž duše děvy odnešena K nebi v posledním srdce tuku... V té samé chvíli divé vody Edvarda jaly v sivé brody, Jež nad hlavou mu v hluku bijí; A dlouho jej v svém lůně kryjí, Až konečně se objeví Bledý jak smrť a bez děvy... Obvyklý proud krev sražená V té době sbíhať zapomněla; A žití jiskra zdržená Sotva se v oku shaslém chvěla, Když v loď jej bezduchého kladly. Ty růže v tvářích rázem svadly; Na bledé čelo vlhký vlas, Jak sivý mrak na Luny jas, V divokém padal nepořádku Svou zdobnosť ztrativ v onom zmatku. Jen rukou diký křeč mu hrál, 83 Jak by snad v tom snu smrti rovném, Chvěje se v žasu nevýslovném Za někým rámě rozstíral... Za krátkou dobu druhý břeh Zastavil letné loďky spěch; A když Edvarda vyložily, První se znaky objevily Života jeho nešťastného, Jenž bezděky se vracel v tělo, By srdce puklé hořem mřelo, Až do skonání neblahého, Když síla žil všech uprachniví, A tělo v troud se změní sivý... XXX. XXX.
A hrabě Alfons?... Bledý stál U sloupův bílých na tarasu. Levicí v hrozném bolu rval To siné stříbro svojich vlasů. A pravice ta v drhavých Se třásla křečech svíravých, Jak ze sebe by zdrvělá; A tiskem pevným držela Doposuď smrtonosnou zbraň, Jež přes jezera sivou pláň Hrot smrti vrhla krutým pádem Ach! v ňader sladkých kolíbání. Ta ňadra, ježto k zulíbání Tím překynoucím, měkkým skladem Tak znyle něhou sladkou zvala: Ta ňadra více nedýchala... A otec sám ten skonal čin; 84 Ač ruka tamto nemířila. Však kdyby cíl dostihla byla, Po němž se ruky chýlil kyn: Dvě duše byl by jediný, Ve hněvu ráz ten zločinný Vyloudil z dvou milostných těl; Neb v milci život děvy tkvěl... Když stráží ze snův probuzen Skrz dcery kobku vyběh’ ven; Po ní svůj žaslý vrhav hled, Tu neuzřel, leč zmatný sled, Jejž útěk její zůstavil, Ha! útěk s oním milánem, (Tak komorné žas vypravil) Jejž stíhal v vzteku skrývaném: Tu kletbou stížil prchlou děvu A v nezkroceně divém hněvu Chtěl, by zplatila smrtí hřích, Že směla povinností svých K starému otci zapomníti A přezradně jej opustiti... A teď, když strašnou náhodou Zavraždiv vlastní dceru svou, To, co chtěl v hněvu, vykonal: Teď šílil... plakal... srdce rval... Vše darmo; víc k novému žití Umrlou nemoh’ probuditi... Tak stár’ (jak schází vetchý kmen, Když usadiv se na kořen Červ hryzavý svým zhubným ruchem) Svým tělem mrtev, živ jen duchem... 85 XXXI. XXXI.
Dvakráte jaro z říší zory Na toho kraje vzešlo hory, Kde jezerních se, modrých toků Šumící pruhy jeví oku. Tu Edvard navštívil ten kraj, Ten nebeský kdys mládí ráj, Kde všecka rozkoš jeho vznikla, Kde život jeho zvrácen byl... Však když svůj krok sem uchýlil: Tu ňadra jeho strastím zvyklá A otupělá hryzem bolů, Ve srdce schladlém, mrtvém dolu Ni milých, slastných vzpomínek Víc nečila mdlý účinek. Čirá noc žalu vojevodí Tam city kdysi plamennými, V níž málo kdy se úsměvnými Paprsky slasti zásvit rodí. Tak na severu noci temna Zapouzí jižní svitný den, By křídla střela přetajemná K většímu uděšení jen.13) To srdce stejně klidno bylo, I když bol neb strasťslasť pocítilo; A nedojemné blaha, hoře, Vždy bez hnutí, jak mrtvé moře, Nad nímž nadarmo v růžném máji Milostné zory duhy hrají.14) A když i cit snad k výronu Skrz oka truchlou záclonu Si klestil průchod žalostivý: 86 Tu v toku zmrzlý utkví v oku A ztaje nazpět v kalném moku V ten srdce příbyt přetruchlivý. Tak zášť i láska v nevýslovnou Se jedno bídu měnila, Jež příliv, odliv nečila Jak počnouc, zůstanouc vždy rovnou... A když k palácu blíže jel: Tu k valným síním, k belvederu, I k místu slastí, ku jezeru Zrak jeho dumný, zprahlý spěl: Však tam vše mrtvo... bez hnutí... Jak v věčném odpočinutí... Tu sklonil hlavu k prsoum svým, Ulehčil vzruchu vnitřnímu To řevem ažaž strašlivým, Že maně slúchajícímu By krve tok se srazil v led, By nikdy víc nekroužil zpět... XXXII. XXXII.
A brzy nastal nový boj. Zas nesčíslných davův roj Se rozlil šírých po vlastech. Tu v onu stranu hbitý spěch Zamířil Edvard k bitev slávě. A místo štěstí doufaného, Jak v snách je vídal mládí svého, Se zastkvěl na věnčené hlavě Válečný vínek lavřinový, Když... v hrob jej kladly pažiťový... On vezdy otce pamětliv 87 Byl slávě svého rodu živ, Za vlasť a krále zbroj svou nesl, Za vlasť a krále v boji klesl... *** Tak mnohý rok juž uplynul, Co Edvard v boji zahynul. A palác dosuď opuštěný Jezerních vlnek myjí pěny. Tu na stupněch mramorobílých Já hloubal v dumách zdivočilých, A dumal v bolu ponořený Sluch maje k vlnám nachýlený. Tak ticho bylo, jak v tu dobu, Když Edvard spěl svou pro nevěstu; Že slyšeť bylo tajných zvěstů, Jakoby dchnuly z lásky hrobů... Tu zefýr ustal vanouti; List v úmlk změnil hudbu svou; A kos a slavík truchlivou Přestali píseň linouti. Hvězdy se sešly na blankytu, I Luna ploula v mřivém svitu: Bylo tak ticho, mlčivo, Div že mé srdce touživo Nepuklo hlubým zastesknutím Přebolným přemožené hnutím. Tu zahrál vánek přes vod pěny... A sluch můj slyší vytržený Tak sladkou píseň, pohnutlivou, Že k slzám notou hlubonyvou Mne pohnula tím rozšveholem, 88 Jenž vznášel se nad rosným dolem. Tu liljí vodních, lunosvitných, Jež houpaly se na blankytných Těch vlnkách v kouzedlném reji, Bělostné davy sem tam spějí. Jak prý je jarní zefýr vanem Rozčechrá večer tajnočilým, Tu v šepotu juž rozkochaném Zapějí zpěvem srdci milým, Tak sladkobolným, truchloznivým, Jak nejhlubší je strasti vzdech, Když místo blaha, lásky dech Jen trýzně věstí lkáním divým. Ty lilje vodní, jež se z hloubi Ve blankyt sivý vzhůru pnou, A vlny bílým květem vroubí, Prý Eveliny dechy jsou. A když ty lilje šepotají A tklivé vůkol písně lkají, Toť Eveliny naříkání Prý z hrobu vane v povzdychání. Ta věsť se darmo vyvracuje; Lid přece vždy si vypravuje, Když růžné jaro zavítá, Že na místě, kde sivá pěna Na vlnách v kvítí prosvitá, Spočívá dívka utopená... 89