Poslední Vůle.

Poslední Vůle. Pověsť Moravská. (1854.)
I. I.
„Nuž, dědoušku, zasedněte za stůl, Za stůl bílý z bukového dříví, A popijte vína Znojemského 15) A pojezte domácího chleba. 16) A když schladlá v těle starém síla Dobrým vínem v bujnosť se rozstoupí, Povídejte opět milou pověsť, Jak jich naše přeúrodná Hana V ústech lidu chová na tisíce!" Takto mluví mladá hospodyně Ve prostranné síni umetené, Dává chléb a nalívá i vína, Dobrého to vína Znojemského. A než všickni upraví se hbitě K pozornému věsti poslouchání: S úsměvem juž začal stařec dobrý Popiv v zdraví mladé hospodyně. II. II.
Dva jsou vyrostali rodní bratři Jako doubce na lesnatém vrchu: Mladý Jirka a jun dobrý Josa.17) Oba mladí, oba rozumní se Milovali vespol z plna srdce. Neb je drahá matka porodila Po nedlouhu za hodinu krátkou. 90 Když jim osmnáctý rok se chýlil, Matce drahé na skon tudy bylo; Oba mládce k loži přivolala A k nim takto promluvila vroucně: „Mladý Jirko i ty dobrý Joso, Cítím v těle, že se konec blíží, Za nedlouho že vypustím duši. Netruchlete a nermuťte matku: Vždyť Bůh nebeský to sám usoudil; A poslyšte poslední mou vůli: Milujte se vezdy z plna srdce Jsouce sobě věrni, mili stejně! Obývejte spolu ten dvůr bílý, Jejž vám otec odporučil v dědství. Když pak mladou choť z vás jeden pojíť Bude míti v vůli mládenecké: Tu se o dvůr tento bílý dělte. 18) Každý půli vezmi toho jmění, A buď losem na to vyrovnáno, Kdo podrží otecký dvůr bílý. Nebo není, synové, vám radno, Byste na to spolu žili déle: Mezi příbuzenci pokrevnými Nesvár budí často choti příchod. Musí tomu tak se předejíti. Pak i tato poslední je vůle: (Neb jste starší vdané sestry svojí) Byste byli ochránci jí věrni, Kdyby manžel nenakládal řádně, Ubližoval nesrdečným slovem Svojí choti, vaší sestře milé. 19) Tu-li vyplníte moji vůli, 91 Žehnej Bůh vás požehnáním stále, Zachovej vám upomínku na mne!...“ Takto drahá matka pověděla, V čelo syny vroucně políbila Klonící se k ní s uvlhlým okem; Nazpět v bílé lůže těžko klesla, Jako svída u potoku bystra, Když jí kořen vlna divá zryje; Vzlíkla mutně jako povzdech větru, Vzlíknouc duši milou vypustila. Zamúceni stáli oba bratři, Stáli mlčky jakoby dvě sochy. Za věrné se měli za pravice, Jako když by slib vyplniť chtěli. Když pak slza uvolnila citům, Ježto v ňadrách mladých zabolely, Každý vroucně polibil ret matky, Každý s úctou polibil též čelo, Na němž chladná smrť se umístila. Pak z nich každý jedno oko matky, Jež jak hvězda spadlá, zakalené V sloupu stálo v běle potrhaném, Jemným prstem ztlačil na čas věčný. Pak se z plna srdce pomodlili, Rozsvítili dvě voskové svíce; Okna ve světnici otevřeli, 20) Zvonit hrana milé matce dali, Upravili matce slavný pohřeb. III. III.
Pak jsou byli truchlili rok celý Oba bratři rodní z jedné matky. 92 Když pak na to jaro květobujné V růžové se roucho obvlékalo: S mladým Jirkou děla se tu změna, Jak by nemocen byl, si počínal. Dobrý mládenec nemiloval rozmar, Vyhýbal se milým veselostem Zadumav se v divé rozmýšlení. Miloval jen cestu ušlapanou Vedoucí tam za pahory modré, Kdežto květla rozbujelá růže, Jarní růže, v umájeném sadě, Krásná děva, srdci milá Fana.21) Zadumal se v sladké rozmyšlení O povabech luzných mladé děvy, Po níž vroucně toužil ve dne, v noci. Za tou mnohý večer čile zajel Na koníku vranném známou cestou; Na tu rozpoměl se mnohé jitro, Když na pastvu bujné koně pouštěl.22) Souvěrným však slovem nepromluvil K bratru svému, k Josovi dobrému, O své nové v srdci mladém změně. Bál se Jirka rozloučení s bratrem, S bratrem bál se rozdělení dvoru, Jejž jim otec odporučil v dědství. Neb se vroucně bratři milovali, Za jednoho ve důvěře měli, Nechtěvše se nikdy rozloučiti. Svorně žili, jak dvé jarých doubcův Na lesnatém vrchu vzrůstajících; Svorně žili, jako dvé holoubcův Ve vysokém bílém holubníku. 93 Tudiž mladý Jirka velmi truchlil, Že se rozloučiť má se svým bratrem, S milovaným bratrem, s dobrým Josou, Chce-li pojíť v manželství svou Fanu, Jako růže v sadě vzkvítající, Jež mnohému mládci udělala Černým okem a obočím černým, Bílou šíjí, perlovými zuby, Růžnou tváří, malinovými rty. IV. IV.
Znamenal to dobrý bratr Josa, Že se pro nevěstu Jirka souží. Jednoho dne zavedl jej v jistbu, V čisté jistbě takto k němu pravil: „Rodný bratře, Jirko milovaný, Tebe souží láska k milé děvě; Zpěčuješ se ji nevěstu míti A pak vzíti sobě za choť milou. Neznám děvče, švegruši budoucí, Ale znáš ji líp ty svoji milou. Pojmi za choť draženou děvušku, Znáš-li dobré její vychování, Znáš-li srdce, čirou mysl její..." Na to pravil mladý bratr Jirka: „ „Milý bratře, rodný z jedné matky, Jež nás porodila za hodinu; Děkuji ti za mínění dobré. Miluji já krásnou děvu Fanu, Jež na dvoře za horami bydlí; Znám já dobré její vychování, Dobré srdce a i mysl čirou. 94 Zpěčuji se, s tebou se rozloučiť A dvůr bílý, daný otcem v dědství, S tebou, bratře Joso, rozděliti... Bylo nám tak volno po čas celý, Co jsme spolu v dvoře živi byli, Nevědouce, co je mé a tvoje. Bylo nám tak milo po čas celý, Když jsme svorně spolu v míru žili Nemyslíce o loučení žádném. Teď bychom se měli opustiti, Že mé srdce mladé jala Fana?...““ Na to pravil dobrý bratr Josa: „Milý bratře, rodný z jedné matky, Vzpomeň přece na poslední vůli, Již nám matka v srdce uložila Na smrtelném loži skonávajíc: Že se o jmění je rozděliti, A pak losem dáti vyrovnání, Kdo podrží otecký dvůr bílý. Nuže, ty chceš u manželství vjíti, Choti milé svěřiť hospodářství. Já ustoupím podlé vůle matky, Ty dáš losem zase vyrovnání, A tak svorně rozejdem’ se na to..." Avšak chvatně mluví bratr Jirka: „„Nemluv dále, rodný bratře Joso, By’s mi srdce neporanil více! Raděj’ nechci hospodyni v dvoře, Raděj’ spustím svojí se nevěsty, Nezulíbám raděj’ tváře choti: Než bych já se spustil bratra svého. My jsme spolu žili v lůně matky 95 Jak dvé semen s jara v zemi kypré; Za hodinu matka porodila Nás jak země pučí bylinkami; Ve dvou rukou dva nás nosívala, Jako růže větev dvé poupátek; Na její dvou prsou dva jsme pili, Jak dvě srnky z vemen staré srny: A teď, když nám matka ve hrob klesla, Měli bychom sebe rozlúčiti? Buď mi bratrem zůstaň v dvoře bílém, A já pojmu Fanu za manželku; Buď odejdi z otcovského dvora, A já sám tu v sirotě žíť budu..."" V. V.
Takto mluvil Jirka uchvácený, Sedl na to na stolici bílou, Prosebně pohlížel k svému bratru, Aby svolil ku žádosti jeho. Ale dobrý Josa v zamýšlení Tichý stál jak života by neměl, Jenom oko smutně zasvitalo. Pak ret bledý tato slova vydal: „Nuže bratře, milovaný Jirko, Slyš, jak moje usnesla se vůle: Pojmi Fanu, děvu milovanou, Za manželku pojmi k svému míru. Zůstanu já s tebou v dvoře bílém, By’s radostí manželství moh’ požíť. Avšak poslyš, bratře milovaný, Tatož druhá pevná vůle moje, Již mi nářek, ani uprášení 96 Nezvrátí, byťs k tomu slzy ronil. Nebudu já s váma přebývati V jednom patře oteckého dvoru, Ani přes síň ode vás oddělenou, Přec odloučen dle poslední vůle, Jakouž matka splniť přikázala, Naše matka na smrtelném loži. A přebývať v novém dvoře budu Přistaveném podlé oteckého, Bychom odloučeni blízko žili...“ Domluviltě dobrý mládec Josa, Podal ruku pravou bratru svému, Ten svou vložil pravici v ni vřele, Tiskl k srdci, bratra ve tvář líbal. „„Bůh ti žehnej, bratře, hojně za to, Že’s tak prosbu vroucí rozmyslil si, Rozmyslil k takému rozhodnutí, A ku mému rozhod’ spokojení. Hleď se též děvušky v rodné Haně S černým okem a s obočím černým, S bílou šíjí, perlovými zuby, Růžnou tváří, malinovými rty. Zasnub se jí rovně jak tvůj bratr, Pojmi za choť a usaď se v dvoře Podlé toho dvoru oteckého! Naše stáda popasou se spolu, Jedny chlévy budou naším bravům, Zůstane vše, jako dříve bylo; Budem’ bratři z jedné rodné matky, Naše choti sestry budou náma....““ Objal Jirka bratra po srdecku, Vyved’ z maštale vranníka koně, 97 Na vraníku jede ku své milé, K Faně, na bílý dvůr za horami. Což on zatím na námluvách trvá, Kmenty vozí z dalekého města, A nevěstu líbá ve rty růžné: Dobrý bratr Josef staví dvorec, Bílý dvůr hned podlé oteckého, By odloučen moh’ býť ode bratra A přec v blízku podlé přání jeho. Jirka pak v otecký přived’ dvorec Mladou ženu ve bohatém šatě, Mladou choť a věrnou hospodyni, Milou švegruši s mnohými hostmi. Vzejde vstříc jí Josa přede vrata, Přivítá ji svou švegruši milou, Pomáhá jí s vozu sestoupiti, Veda v dvůr ji bílý bratra svého, Aby častovala všecky hosti Ve světnici čisté, kvítím zdobné, Kde od dneška bude hospodyní. Celou noc se hosté radovali, Staří o svatbách svých rozmlouvali, Druzi neženatí s Josou pili, S děvčaty se strašák zatančili,23) Ana krásná Fana s mladým chotěm Ponejprvé spala v jedné jistbě. VI. VI.
Asi třikrát zavítalo jaro, Bujné jaro na úrodné Haně; Třikrát květy ověnčilo luhy, Mnoho za ty doby proměnilo... Svorně žili dosuď bratři rodní, 98 Jako družné děti z jedné matky, Jež je porodila za hodinu. Nežila však ve svornosti Fana Co choť věrná svému manželovi, Ve svornosti se svým srdcem v tajnu. Ale běžným časem zahořela V lásce hříšné k švagru Josefovi, Jenž svůj dvorec dosuď sám obýval Odloučen jsa v blízku bratra svého. Neb on neměl ještě v mládenecké Vůli, pojíť ženu v hospodářství. Tak načasto navštěvoval Josa Svého bratra rodna z jedné matky, Jenž jej povždy vítal po srdecku A děkoval za návštěvu jeho.24) Josa býval též i na večeři U rodného bratra v dvoře bílém, Když noc vzešla usmívanou Lunou. Tu hejčkával na kolenou svojich Děcko milé z boku bratra svého, Jenž je za výměnu lásky k němu, Josou nazval při křestění svatém. Když je líbal vroucně švakr Josa V outlé, svěží rtíky malinové, V líce květné jako s jara růže, V bílé čelo, jako padlý snížek, V modrá očka jako blankyt temný, V černé vlasy jako peruť vranní: Tu bezvolně Fana zahořela Náhlým ohněm při tom podívání; Krev se jala divě v žilách kroužiť Rozprouděná jako jarní potok, 99 Když jej slunce teplé rozvodňuje; Rozprouděná ba jak divá řeka, Když přebíhá deštěm svoje břehy. Skoro by se byla vrhla v náruč Srdečnému k nemluvněti švakru, A v divokém, žárném objímání Scelovala tváře švakra svého. Však choť bránil svojí přítomností. Tak žár travný dávila v svém nitru, Jenž se zmáhal mocněj’ den ode dne Užíraje kořen spokojnosti V srdci jindy věrném manželovi. Tož se děla taká změna s Fanou Za tři léta, po třech jarech květných... Líce blednou, jež dřív jako zora, Když vychází růžně v rose jitra, Choti mile vstříc vždy zavítaly. A rty vadnou utajeným ohněm Prahnouc po necudném celování Retův bujněsvěžích švakra Josy. Oko plane udušeným ohněm, Vlhkým leskem jsouci naplněno, V němž se tají chtivosť ukrývaná. Ba i děcku Fana záviděla, Nevinnému a vlastnímu děcku, Že vždy loudí švakrovo líbání, Anť ji Josa nikdy nepolíbí, Leč-li dlouho bavil v dalném městě. Nevěděl však o té změně Josa; Nevěděl, sic by byl uprch’ z Hany, Opustil svůj nový dvorec bílý, A víc k bratru byl se nenavrátil... 100 VII. VII.
Jednou ráno, když se rozednívá, Tluče někdo na dubová vrata, Volá, by se vrata otevřela. Byltě posel od sestry to vdané, Tož od sestry rodné Jirky chotě, Rodné též dobrého mládence Josy. A když vkročil posel ve světnici, A dal zbožné ranní pozdravení: Malý, jak sníh bílý list jim dodal, A v tom listě četl Jirka manžel: „Moji bratři, rodní z jedné matky, Pozdravení přináší vám posel, Byste dlouho šťastně spolu žili! Já však prosbu k vašim srdcím vzkládám, Žádám, byste navštívili sestru, Provdanou to sestru za Moravou, Za Moravou bystrou rychlým proudem, Jankovi to ve Chotěckém dvoře. Choť můj, jinak dobrý, siré ženě Ubližuje nelaskavým slovem, Ubližuje siré vaší sestře, Rodné z téže milé matky jak vy. I své děti nelaskavě chová, Že jsem dcerky jenom porodila. Milí bratři! Se slzami v oku, Ježto kalné jak mrak pustý, prosím: Zjednejte mi choti, milým dítkám, Zase manžela a otce nazpět"... Když byl list ten přečeť manžel Jirka, Slzu utřel s oka zkaleného; Zamyslil se dumným rozmýšlením. 101 Zatím pravil dobrý bratr Josa: „Milý bratře! neopusťme sestru, Čiňme, jak nám matka přikázala Před smrtí svou poslední to vůlí: Bychom byli ochránci jí věrni, Kdyby manžel ubližoval choti, Ubližoval nesrdečným slovem. Vydám já se na dalekou cestu K truchlé sestře, za Moravu bystrou K Jankovi do Chotěckého dvoru, Zjednat choti a i milým dítkám Zase manžela a otce nazpět..." Domluvil a juž se ze světnice Hbitým krokem ku odchodu chystal, By osedlal rychle koně svého A ujížděl za Moravu bystrou. Ale v cestu vkročila mu Fana V tváři bledá, na těle se třesouc; S tajeným pak úmyslem tu zvolá: „Milý švakře! Nedáno ti, volně K sestře jeti, uzjednat mír v domě: Nejsi ženat, jak můj manžel Jirka, Jemuž přisluší spíš usmíření. Choť můj zjedná švegruši mír v domě, Ty pak zůstaň u mne v dvoře bílém!".. Takto mluví Fana k tomu myslíc: „Zbavím já se nenáviděného, A pak pojmu za manžela Josu. Pak on švakr nebude víc líbať Růžná ústa děcka bratra svého; Ale líbať bude rty své choti, Bude líbať líce proň blednoucí, 102 Objímati štihlé tělo Fany..." Takto Fana hříšně přemýšlela, Hroznou vůli v hlubém srdci tajíc. Zatím bratři vespol uvážili; A uznavše radu Fany dobrou, I hned různo juž se porozešli, Jirka sedlat koně na svou cestu, Na dalekou cestu za Moravu, Aby zjednal pokoj milé sestře; Josa opak, osedlat si koně, By kus cesty doprovodil bratra. Neb mu pravil Jirka na rozchodu: „Bratře Joso! až mne vyprovodíš, Slovo mírné spolu promluvíme O mé choti, milované Faně. Nevhod přišla od sestry ta zpráva, Abych přijel za Moravu bystrou; Neb mne souží v hlubém srdci starosť! Neznamenal’s, jak se divým chvěním Fana třese, jak jí líce blednou? Bojím já se, že mi Fana stůně. A teď právě mám ji opustiti; Avšak sama takto rozsoudila. Milý bratře! jak by se’s měl chovať K mojí choti, milované Faně, Jak by’s dítěti měl otcem býti: O tom na cestě si promluvíme"... VIII. VIII.
Zatím Fana chystá před odchodem Snídaní pro chotě svého Jirku. A když v rozmlouvání posnídáno, Dala dobrý sýr a bílý chléb mu, 103 A pak tak se jala domlouvati: „Milý choti! dlouhou budeš cestu Konať musíť k sestře za Moravu: Protož jsem ti uchystala právě Do kabely dobrý sýr a chleba, 25) V nádobu pak dobrého ti vína, V nádobu tu z cínu k posilnění. Vidíš, choti milý! v tento koflík Nalíť můžeš z nádoby co libo...." Zamlčela se pak na to Fana, A pozbledla jako růžový mrak, Když se na noc chystá bouře litá; Zachvěla se jako svída větrem, Div že závrať mozkem krouživši ji Na zem bílou pádem neuvrhla. Vzala koflík a nádobu z cínu, Pověsila na bok choti svému, Pak jej jako z lásky objímala Líbajíc jej v snědé jeho tváře. Jirka však převroucně choť svou objal, A nejedno sladké políbení V její líce bledé vřele vtiskl. Když se takto rozžehnal s svou chotí, Sešel volným krokem dolů ve dvůr, Vyved’ koně na dvůr umetený, Zalichotil na krk vranníkovi, Jenž jej dřív nosíval ku milence. A když koník mocným hlasem zaržál, Dlouhou hřívou vesele si potřás’, A zahrabal rychloletnou nohou, A se vzepjal v svěží rozbujnosti: Vsedl naň choť Jirka jedním skokem, 104 A odjížděl rozveselen z dvoru. Tu mu vstříc šel se svým koněm Josa A na cestu pozdravil jej takto: „Žehnej Bůh tvé dílo, rodný bratře, By’s ujednal mír té sestře drahé, Vdané za Janka tam na Chotěcku! Vzdej jí srdečné mé pozdravení, Že jí štěstí a mír odkazuji. Avšak dříve, než z bílého dvoru Vyjedeš, to z oteckého dvoru: Sobě a svým na zdraví popijme, 26) Na zdraví dle dědův našich zvyku!" Na to rodný odvětil mu bratr: „„Pravdu mluvíš, rodný bratře Joso! Starých zvykův svato jesti šetřiť, Když se jedná vespol po přátelsku. Nuž popijme na zdraví srdečně, Na zdraví a na zdar mého děcka, Na lásku mé choti, tebe bratra, Bych zas všecko, jako dříve bylo, Při návratu dostih’ ve pořádku. Zde mi dala choť má vína dosti Do nádoby z cínu k posilnění Na tu dlouhou cestu k rodné sestře...““ Takto mluvil Jirka k svému bratru, A pak nalil přívětivě vína Bratru až na pokraj plný koflík, A upřimnou jemu podal rukou. Josa pojal koflík naplněný, Když byl bratr jeho Jirka popil, A vyprázdnil jedním douškem koflík. Než tu strašný vzkřik byl z dvoru slyšán, 105 Jak když někdo uleknutím strne. Obrátí se rychlo Jirka koněm Vydivený na těle se třesa: „Bratře!“ zvolá; „toť je hlas mé choti, Choti mé to vzkřik je ulekaný, Totě kvil, jak ze smrtelné by mdloby?! Snad by choť mou nebyl někdo uřkl, Z nenávisti uřkl aneb z hněvu? 27) Či jí, Bůh to zachraň! černý havran V okno zaseď nehodu jí věště, 28) Že zlekaná vzkřikem ulehčila Ouzkosti své blízkým před neštěstím? Nuže pospěšme jí ku pomoci! Avšak pomoz, bratře rodný, s koně; Hlava jaksi začíná se točiť, Jak by mozek smrtí poraněný. Přes oči mně mraky přeletají, Jiskry trčí ze tmy proti zoru, Vše se děje jak by v omdlévání! Pomoz bratře, pomoz honem s koně!“... „„Pro Bůh věčný!““ volá bratr Josa, „„Ty se chvěješ osykou šumící! I hned slezi s koně, milý bratře, A pohov si na rameně mojím!...““ Jirka těžko skočiv se třmene, O Josefa bratra se podpírá. Ve světnici dvé těch bratrův spěje, Aby přišli ku pomoci Faně, Choti drahé a švegruši milé. IX. IX.
A když vkročiť ve světnici chtějí, Na zvýšeném prahu postanoutě, 106 Povstanou a zblednou jako smrtí. Přebolestně Jirka v zděsu zvolá: „Pro Bůh věčný! milá choti moje, Co tě tak bolí, že’s tak hrozně bleda, Bleda jako kdyby’s umírala!? Proč tu ležíš na opustném loži, Chvějící se listem mladé lípy, Jakoby tě kdosi v hněvu otrul?!... Avšak... co mi vjelo... v divé žíly, Že mi tepou jakby ohněm vzňaté?... Hlava pálí tisícerým žárem, Divý plamen hárá v prsou mojich... Bratře!... bratře!... postůj podlé boku, Sic ti klesnouť musím na podlahu!...“ Tu se vzchopí v divém bolu Fana, Vrávorá se ku věrnému choti, Klesnouc před ním na kolena svoje Zajikavě takto pláčem praví: „Choti věrný, odpusť strašnou vinu, Již jsem zpáchala dnes v rozšílení! Já jsem tebe vínem otrávila, Že jsem miloval bratra tvého, Zahořevši k němu v tajnu z srdce Necudnou a hříšněžhavou láskou. Darmo já jsem v srdci bojovala, Darmo tuchlala ten plný úpal, Až můj rozum a ctnosť vášeň divá Výbuchem zlým prosto pokalila. Bych se švakru mohla zasnoubiti, Otrula jsem víno tobě dané, Aby’s upiv zemřel na své cestě. Avšak spravedlivý v moci svaté 107 Na nebesích Bůh usoudil jinak! Neb když švakr připil na mé zdraví Nevěda, že víno otrávené: Tu se náhle dotkl Boží soud mne, A já stejnou smrť si zalíbila, Bych svou vinu umenšila něco. Odpusťte mi pro nebesa! bratři, Bych přec lehčí měla umírání!...“ Dořekši pak objala jich nohy, Prosila za odpuštění pláčem, A pak klesla na podlahu mrtva... Vedlé ní choť věrný umdlen sklesl Odpustiv jí vinu za svou vinu. Neboť bratr Josa podepřený O podnoží lože přesmutného, Posledním též byl promluvil slovem: „Odpusť bratře! neb to vina naše, Že jsme vůli matky nezjednali, Poslední to vůli smrtí svatou: ,Obývejte spolu dvůr ten bílý, Jejž vám otec odporučil v dědství! Když pak mladou choť z vás jeden pojíť Bude míti v vůli mládenecké: Tu se o dvůr bílý tento dělte. Každý půli vezmi toho jmění, A buď losem na to vyrovnáno, Kdo otecký podrží dvůr bílý. Neboť často mezi pokrevenci Choti příchod budí nesvár divý. Musí tomu tak se předejíti!’... My jsme tomu, bratře, nepředešli, A tak vina naše, jako její! 108 Bůh jí odpusť, my jí odpouštíme!...“ Takto praviv rodný bratr Josa V náruč klesl bratra svého Jirky, A s ním duši v téže chvíli pustil. X. X.
Dopověděl stařec svoji pověsť, Pomodlil se v zbožné upomínce Za ty duše bídných nešťastníkův. Pak si naliv Znojemského vína Do koflíka leštěného z cínu, Na zdraví si připil hospodyně A jejího laskavého chotě. Ti se oba měli za pravice, Se slzami v očích děkovali Na popití rozmluvného starce. Čeleď zmlklá opodál seděla: Každý žehnal ve svém srdci Josu...