UPÍR.

UPÍR.
Potkal jsem kamaráda, jda světa cestami, my byli brzo bratry a naše harfy sestrami. Když zanotil jsem píseň a v struny udeřil – kol stáli mnozí tupě – on chápal mne a uvěřil. My snuly sny a plányplány. V zakletou půjdem zem, zbudíme zpěvem princku, svobody lidu dobudem. Hrdými šli jsme městy; při věžích vysokých jsme přisáhali věrnost si do hrobů až hlubokých. A jednou, když jsem usnul, on pod jabloní bděl: Tu přišla dívka krásná, jíž rovné nikdy neviděl. A od té doby druh můj byl změněn docela – jak na zelený čtvrtek když řehtačky zní z kostela. Nevěděl jsem, proč blednul, proč v řeči umlká, proč jsem mu náhle cizím a cizí jest mu harfa má. Kde býval nadšení žár, tam nyní mrazí chlad, kde svorná láska hřála, tam rozepře a nesoulad. My země nedobyli, prchali ve spěchu, nám v patách nepřátelé stříleli salvy posměchu. 45 A já teď každé noci jí chodím pod okno a se zaťatou pěstí jí vyčítávám horoucno: „Tys vypila mu duši!“ Tak hlas můj sípá tmou, „Tys vypila mu lásku, jež byla pouze zcela mou! Zničila’s velké dílo, Harpyje upíří – buď prokleta a sklána, nás ani věčnost nesmíří!“ 46