Přání.

Václav Jaromír Picek

Přání.
Kdybych, děvo, byl slavíkem, K Labi rád bych zalétal, Na keř růžový tam sedal, Coby nejvíc vykvetal; Na keř – tobě pod okénko, Jímž uvítáš Labský ráj, Tam bych zpíval, kvílel, toužil, Až by rozplakal se máj. Snad by děvo pak i tobě Z oka slze kanuly, Padly na keř můj a růžím V něžná ňádra vplynuly; To by byly mé studánky, Tam by byla rosa má, Tou bych já napájel často Srdce, duši, usta,usta svá. Až by vyschly ty studánky, Vyschl by též pramen můj, Pramen písní, touhy lásky, Umlknul by slavík tvůj. Než by ale s písní jeho Odvanul poslední dech, 66 Ustlal by si krásné lůžko Z tvojích, děvo, růží všech. Kdybys potom ani růže Ve zahrádce neměla, Ani písně slavíkovy Po dlouhý čas neměla: Snad bys vešla pod okénko, Oči plné perliček, A povzdychla nad mým lůžkem: „Byl to něžný slavíček.“