SŇATEK A POHŘEB.

Václav Jaromír Picek

SŇATEK A POHŘEB.
Vždycky jsem se těšívával, Když s tebou jsem v mládí hrával, Mou že bude ruka tvá; Než teď zašly tyto ráje, Svadly mých snů čarné máje, Zbledla, zhasla hvězda má. Až budou se z myrty věnce Pro tě vít a pro milence Na nejblažší ze dnů všech; Budu já též věnce víti Blahu mému z toho kvítí, Co vyrůstá na hrobech. Až vyzvánět budou v plesu Horám, dolům, nivě, lesu Dobu tvého spojení; Budou zvonit srdci mému Hrana k spánku pověčnému, V klid kde bol se promění. Až kněz bude ruce skládat, Slovo, ježto víže, žádat, A ty šeptneš „ano“ své; Šeptnu já též v chrámě vzadu: „Ano – do hrobu tě kladu, Odpočívej srdce mé.“ 16