HORA NAD DĚDINOU.

Václav Jaromír Picek

HORA NAD DĚDINOU.
Zvěstuj oko, jak milá je Ona modrá výšina, Víš-li, u paty že leží Tichá, drahá dědina. Vrch ten jako dávný známý Pozdravuje z domova, Jako přítel, svou co věrnost Do šedin až dochová. Mešká-li na něm obláček, U lehounkém pohnutí, Zdá sese, že to tam matinka V sladkém v náruč kynutí. A když mráček se rozplývá Po nebeském blankytu, Zdá sese, k nám že její duše V toužném spěje pocitu. 98 A když ještě zvonek zavzní Stejný jako v otčině, Tu duch letem holubinným Chvátá k rodné končině. Tak se nediv srdce plavci, Že mu bylo plakati, S ostrova když otcovského Kouř uzíral vztoupati. 99