JEŘÁB.

JEŘÁB.
Silnice bílá polem se vine, jeřábů řada s obou stran, korálů zdobu v kadeř jim vplétá bohatou dlaní léta van. Co jich v té sivé zeleni plane! – Snů jako v duši o štěstí... Vichru kdy křídlo větvemi bloudí, kolik jich serve v bolesti! V prachu tu leží pod kroky chodců, zmírají v nachu – jako den; děcko jen někdy rudý plod zvedne, ozdobí jím si kučer len. 19 Děcko je zvedne!... Ještě je blaží, dávno co vzal nám časů rej. – Nechte, ó nechte víru mu v štěstí, však přijde sama beznaděj! – Smějí se plody v jeřábů kštici – – kamenem rána přiletí, krvavou stopou plane to, hoří ve stínu stromů v zápětí. – Co zbude přece pro chudé ptáče, zavane tiše bílý sníh... Hasne ta víra ve světa štěstí, první kdy bílý vlas se mih’. – – *** Silnice bílá vine se, točí, korálů rudých zářný lem v kadeři dnes – a zítra již v prachu. – Takou my cestou všichni jdem. 20