ZELEŇ.

ZELEŇ.
Ó, zeleni, ty zjeve nejluznější, rtů přírody ty čarný úsměve, ty jara zvěsti, plná snů a touhy, a lásky tužeb první záchvěve! Kdo vystihne tvé vnady, taj a kouzlo? – Zda štětce vzmach, či veršů zvučný rej? Ó, tebe nespoutá ni v slunci, v stínu, jsi krásy všemohoucí čaroděj. V luh zadívám se z jara bujný, smavý, na polí pruh, z nějž skřivan vyletěl, ve stromů kadeře, vln šum a chvění, a všude juž tvůj povel k žití zněl. 22 Na vrchů temena i stráně snivé juž zapadla jsi v každý lesa kout, tu smaragdem, tam mlhou, onde nocí, chce tisíc odstínů tvým děckem slout. Jsi píseň zvučná, píseň jásající, ať v mechy halíš se, ať v palem háj, ať v hedváb listu vdechla jsi svou něhu, ať v černo jedlí tichý smutku taj. Květ zmíral bez tebe by v barev jasu, jak zlato polí bez úsměvu luk, tam v srdci lesa umlkly by písně, jak v ledu poutech šumný proudu zvuk. Luh, pole, háj i les i stráň tě volá i srdce taj – zda můžeš uvěřit? Kdo na smrt unaven je v žití žáru – ten ještě v náruči tvé doufá žít! –