V ČASŮ PROUDECH.

V ČASŮ PROUDECH.
Rok za rokem se ve minulost řítí, jak příval bouřný všecko s sebou trhá, vše rve a pudí v dál a v moře vrhá, v to moře hluboké, kde zmírá žití. Rve slzy, vzdechy, ve dny lidské tkané, a pláč a bolest velkou, neobsáhlou, tu vřelou krev, tam mrtvou, tichou, zchladlou i výkřik zoufalství a bídy ranné. A strh’-li bídu, také štěstí chvátí: tu pohled žáru lásky nehynoucí, tu ramen bílých obejmutí vroucí – tam ruky stisk, jenž stínům život vrátí. 28 Jak třtina bídná vše to v vlnách zmírá, ty v dál se valí v širé moře smrti... Nic nestane, vše časů proudy zdrtí a spějí v kraj, jejž v náruč Lethe svírá. *** Ne květem být, ne palmou pnout se k nebi, ne chrámem, kamž se v bědách modlit spějí, ni pyramidou, před níž dni se chvějí, však padne rána kdys i v jejich lebi. Být písní ptačí pod nebeskou bání, pět v žalu národu i v štěstí jasu, být hvězdou zlatou nad vlnami času, tam pláti světlem ještě po skonání. Být bleskem v mracích – myšlenkou to smělou – již temno časů rozže hromným jasem, znít zvonu dobra, krásy, pravdy hlasem, tak možno jen žít světa báji celou. Tam nesáhají černé vlny zhouby, kde velké myšlenky se plamem vzňaly, ať záští bičem sebe víc se vzpialy: Duch veliký – ten s věčností se snoubí. 29