NADĚJE.

NADĚJE. (Reminiscence z Turgeněva.)
Jde naděje jak víla luzná, bílá před námi v dál – my za ní spějem’ tmou, v ní naše bytí, touha, žití síla, za čarným přízrakem se ruce pnou. A ona dál a dál každého jitra a s úsměvem nás těší: Zítra, zítra! Jde tichá, zářná, vábně vpřed nám kyne, my za ní v dál přes trní, hloží jdem’, přes propast, úskalí náš krok se šine, vpřed, třeba peklem, za tím ráje snem! Tluk srdce každý zbouřeného nitra jí patří jen... Však teprv zítra, zítra! Jak v pohádce my zabloudili v lese, a světélko nám v dáli kyne vstříc – toť naděje! – A kouzlem dále nese mdlé nohy znavené. – Vždy víc a víc stesk, hrůza prchá z oživlého nitra, však stihnem’ světélka – již zítra, zítra! 36 Je majákem nám naděj v bouře řvaní, k ní plujem’ bezpečně, jak život v hrob. Ať v srdci hrot, zrak upíráme na ni, a v záři její pouta láme rob. Ó, doplujeme břehu šťastně z jitra! – Snad ještě dnes? – Však jistě zítra, zítra! Ó, fato morgano, ty pouště žití, ó, bludičko ty bažin plných cest! Že klam a klam jen tvoje zjevy nítí, my víme, žel! A přec, jak pevna jest ta víra naše v tebe – v úsvit jitra, že bude lépe jistě – zítra, zítra! 37 „O věrné lásce zpívat se mi chce“. J. Zeyer.