KAM TOUŽÍŠ?

KAM TOUŽÍŠ?
Kam toužíš, duše má, kam let tvůj spěje, ký čarokruh tě jal v svá pouta svůdná? Ó, zahyneš, jak sníh ve slunce žáru; je cesta tvoje daleká a bludná. Tys v moře hluboké se zahleděla, kdy v oku jeho sídlel úsměv nebe; ó, běda ti! je temné jako věčnost, na vlnách vzbouřených tě v bezdno střebe. Tys v pouště čarný klam se zadívala, jenž rájem zve tě v obejmutí sladké; jak fata morgana zjev prchá luzný, a touha tvoje na cestě je vratké. 53 Tys v nebe hvězdný sen se zadumala, jejž nesmrtelných vykouzlily taje, jej sníti chceš! – Však skutečnost ta krutá jak Adama tě vyštve ze bran ráje. Ó, setřes touhy s křídel v rychlém letu, spěj volně, lehce výš a v před a v dáli, nech nedostižný cíl, nech metu zářnou, vždyť oči tvé jen horkou slzou kalí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A z nitra hlas vždy nebes klidem pevně a vroucně odpovídá dnes i zítra: „Sen touhy velké za život, věř, stojí, je také štěstí v také bouři nitra!“ Proč touží orel po temeni skály, proč rosy krůpěj v oblacích chce spáti, proč skalní pramen chvátá v náruč moře? Je lásce těžko jak jim v touze státi! 54