VICHR.

VICHR.
Duje vichr obra dechem, přes pláň, les i pole letí, vískou skučí, městem bouří, všecko serve – zemi světí. Co je vichr? Neviděti ani jiskry bujné síly, oblak jenom pospěch divý a za nimi běs ten šílí. Krok ti staví – nevidíš ho, třtinou tvoji postať kloní, nevíš, s kým tu v boj se dáváš, divou písní v sluch ti zvoní. 59 Zvoní, hučí, vyje, bouří, nebesa chce strhnout k zemi, hrdý kmen rve z ňader lesa, cesty stele haluzemi. – – – Oč je žití vichr běsný krutější té bouře v kraji? Duši rve ti, srdce chvátí, mrazným dechem tluk mu tají. Naděje kmen třtinou drtí vichr žití v divém letu, haluz štěstí serve v chvíli, v prach ji mete – zmírá v květu. Nevidíš té obří síly, ale cítíš v každém kroku, jak ten boj s ní těžký, bědný... bez přestání dne a roku. Bez přestání? Však i vichr zemdlenou kdys perut svěsí k odpočinku, třeba k bojům novým – nový prapor věsí. – – V klidu smrt – ta přijde sama... Duj jen, vichře, v moje touhy, z teskné duše vyrvi lásku – vždyť to těžký sen je pouhý! 60