COŽ TA LÁSKA VĚC JE DIVNÁ!
l.
l.
Což ta láska věc je divná!
Srdce dáš jí – něžný květ,
zlíbá je jak slunce zemi –
pak je vrátí mroucí zpět.
Což ta láska věc je divná!
Ptačím zpěvem promluví,
ale ostrým spárem dravce
zraní tě – aj, kdož to zví?
Což ta láska věc je divná!
Praménkem ti šeptá slast,
vlnou divou v bouře jeku
zve tě v dál – kams v bol a strast!
Proč jen po ní srdce touží?
proč v tu její měkkou dlaň,
jež se v ruku krutou zvrátí,
vkládáš svoji? – Chraň se, chraň!
Vždyť ta její rosa sladká,
jež ti v duši napadá,
horkou slzou z oka tryskne – –
kdo ti potom těchy dá?
68
Marno všecko! l ta země
věří jarem v lásky ráj – –
a kdy ptáci odlétají –
zimbyzimy usmrtí ji taj. – –
II.
II.
Řekli mi: „Láska nebe sen,
štěstím se k Tobě skloní...“
Však – nebe zná i bouři snít,
a slzy – také roní.
Ta moje láska! – Slunce třpyt;
hromová za ním rána –
celičká žití pohádka
v slzách je vyzpívána.
III.
III.
Chmury se honí po nebi,
do mlhy kraj se halí – – –
Proč jen ty sny se vzbouzejí,
v duši co dávno spaly! – – –
Zabraňte slunci jitrem vzplát,
třeba i z dlouhé noci,
vítězem zářným vzejde zas,
vlastní jak láska mocí.
69