Na Trhanově.

Herma Pilbauerová

Na Trhanově.
I. I.
Budovo ty šerá, teskná, truchlejší nad hory černé, jež se kolem jako vlny obrovité k nebi věší.
Zdá se mi, že nemáš klidu, v kobkách tvých že bloudí steny, moci tvojí zašlé stíny prchají před nimi v hrůze. Lípy staré v stromořadí Kozinovu věštbu šumí: „Lomikare, Lomikare, na soud věčný zvu tě k Bohu!“ – Tmí se nebe nad horami, Čerchov mračně dolů hledí v zámek pustý, v jeho nitru jakby sčítal krve slzy. 23
II. II.
Lípy snivé, obrovité – – Co as jejich vonnou houští táhne, o čem šepotají, co jich šerou klenbou bloudí?
Letí jejich korunami zkazka temná doby dávné, sýčka hlasem straší, děsí – každý list že chví se v hrůze. – Neveselo v jejich stínu, v dál, tam k horám mě to táhne; temena jich v mracích bloudí, svobodou však dýší svatou. 24