Skály.

Skály. (Věnováno A. S.)
Vy skály šedé, sloupy věků mocné, co vrásek sterých zrylo vaše líce! ba času hrot i velké v srdce vaše se ostrý vryl! – Kdo, rcete, trpěl více? Však žádná bouř, ni vichru diví běsi neskláli vás. Dál hrdě pnete témě, dál s klidem věčným na své dlíte stráži, kde kázal Bůh vám býti hradbou země. Ba mním, ta sporá zeleň mechu měkká že trpkým úsměvem na tváři vaší, že vzdorem jest, jenž rány hrdě kryje, že květem, jenž i na mohyle raší. Co svět je vám? Tak bídný, malicherný, když chce vás drtit, drobty jemu dáte – to balvany – však samy dále velky pro zloby jed jen pohrdání máte. Tak dobře žít. – Ne žalem k zemi klesat nechť zášti hrot i v srdce taj nás raní, 83 jen síly víc, jak skála beze hnutí, a roztříští se útrap vlny na ní. Jen síly víc! Zřít v nebes hvězdnou dáli, a země prach a rmut v tom jasu zmizí; je zdeptá krok, je zničí síla ducha, jíž skytá všehomíra pramen ryzí. 84