Píseň zrazeného.

Karel Dostál-Lutinov

Píseň zrazeného.
Já jenž jsem hlásal nový život, dnes kloním prapor, lámu zbraň: Radš utekl bych v pusto divot a do rakve svou schoulil skráň. Že smečka chrtů na mne štěká, tím hrdý jsem, to není žal, však hleď, od srdce krev mi stéká, to z rány, jíž jsem nečekal! Ti, jejichž ždál jsem políbení, jen tvrdou měli pro mne hůl, a kdo měli dát osvícení, ti do očí mi sypou sůl. A ti, kdož tleskali mým tužbám a říkali si přátelé, ti rozprchli se k panským službám, chcípněte, skety zbabělé! Tak hořko, hořko k rozdvojení je v ústech mých i v srdci mém – Ó Smrti, žádám opojení v poháru věčna šumivém! 66