Hadí korunka.

Hadí korunka.
Jede, jede úvozem čtvero koní s povozem. Paní s pánem v hlaholu jedou, jedou pospolu. Všudy kolem po kraji květy vůni vzdychají a koníci řehtají. A co ržají koníci, úsměv paní na líci. „Pověz ty mně, paní má, pročže smích tě pojímá?“ „„Nic, ach nic, ba divno již, co v tom zlého, pane, zříš!““ „Nedíš pravdu, paní má, nevěra tě pojímá: jinému tvá mysl jest, láska tvá – jen klam a lesť!“ Přestal hovor, ztichnul smích – tváře paní jako sníh... 72 „Mluv, jen, mluv! já tvůj jsem choť: žárlivosť mi v prsou kroť!“ „„Nechtěj toho, pro muka! jedno slovo – rozluka, jedno slovo vyjdeli, na věky nás rozdělí!““ „Marná, paní, tvoje řeč: v srdci rána, ránu leč!“ „„Nedáš jinak, nuže slyš, tajemstvíli ono zvíš, že svou paní zahubíš! Divné kouzlo, divný dar mžikem rodí zdar i zmar, láme pouta, ostří sluch, tajné věci jímá duch: jemné broučků šeptání, vonné květin vzdychání, teskné koní zaržání, zaržání a pověsti: Nedbáš, pane, o štěstí! Darmo si je poboříš, dvě srdéčka rozdvojíš, nikdy víc je nespojíš! Viz!““ – A z ňáder svit a svit: korunku to malou zřít.. Dořekla a bez moci padla jako v nemoci. 73 „Pro nebe, ach paní má, jaký chlad tě pojímá! Vadneš jako ratolesť – mluv, ó pověz, čím to jest?“ Marný, pane, tvůj je žel, dříve jsi ho nehleděl. Bledé tváře uvadly, modré oči zapadly, bílé ruce vychladly. Hrůza drtí pánův hlas – a viz, jaký mam tu zas! Had ubíhá k doubravě, korunku má na hlavě, a kdy zpět se zatočí, skvoucí zář z ní vyskočí... 74