Květ kapradí.

Květ kapradí.
Od rána hledá do noci, ach nikde rady, pomoci! Pastýři ženou v dědiny, jen on tu bloudí jediný, jen on tu bloudí v muce a smutně lomí ruce. Viz, světýlka, a do dálky z vod poletují rusalky, a starý les co šumí, to tajůplné dumy. A blíž a blíže k půlnoci, však dosud nikde pomoci. Po nebi mraky líté... „Kde ovečky mé dlíte?“... Les ztracené mu nevrací; však jaká bouř to burácí? A strom se chvěje v kořenu, a mračna v jednom plamenu. Vstal vichr divý se skály a dvě se bouře potkaly: 75 hrom udeřil a v les s divokým nářkem kles’. A blesků ráz teď bije v hráz, a v bouře hněv zní dravců řev a vody vzlyk... A mžik a mžik: i tichne bouře moc – jeť svatojanská noc... Kles’ pastušek, kles’ do mechu, a leží, leží bez dechu. Jen okem mžourá pokradí: hle, kolem samé kapradí, a z listí květů naskáče, jako když slzí vypláče! A co se děje? Jaký zjev a zjev, že v pastuškovi proudem víří krev? Tajemné kouzlo do duše mu vbíhá a myšlénka se nad myšlénku zdvíhá, sluch rozpoutaný pojem náhle tvoří, čím se kde který ptáček rozhovoří. Hoj, jaká píseň z řeky k uchu proudí – tak sladko k sobě rusalky jen loudí! Hned oko vniká v nejtajnější skrýše, hned rozechvěno kouzel vidí říše, i pod vlnami vábných panen sídla, ba co kdy bylo, všecko duše zhlídla! 76 A pastušek se rozkoší jen třese, když také ovečky své uzří v lese. V ráz stojí na nohou, v ráz měří k oné straně – jak tajůplná noc o svatém Janě! Však sotva že k nim vlídně nahne ruku, slyš, co to padlo v zlatočistém zvuku? V tom všecka kouzla pastuchy se pouští, kol opět noc a prázdné šumí houští... 77