II. Odchod z domova.

Rudolf Pokorný

II.
Odchod z domova.

Nerozlévá z východu se zlato, ale nad horami záře pluje; neodlétá sokol sokolíku: synek se to s otcem rozlučuje. „Tatíčku, tatíčku, šedivá tvá hlava, ale dosud, dosud toužiť nepřestává! Tatíčku, tatíčku, kalné jsou tvé oči, až mne tu nebude, po kom se otočí?“ Nepláče to z nebe mráček sivý: lká to synek u matičky snivý: „Matičko má milá, ty již v hrobě dřímáš, synu nepožehnáš, syna nezobjímáš! Nezapláčeš pro něj, neprosíš zaň nebe – matičko, matičko, zlý hrob kryje tebe! Slyšíš, drahá, slyšíš, jak už trouba hude? Ach už brzy syn tvůj v dálce, v dálce bude! 105 A kdo bude dlívať u tvé drahé hlavy, a kdož o synu ti nosiť bude zprávy? Vrátímli se přece šťastně kdysi z boje, vím, že tu dle sebe srdce najdu dvoje...dvoje...“ Zdali sníh to bílý dívčí tváře rosí? To v nich těžký smutek krásné růže kosí. Vzkočil na koníčka, ještě zpět se točí: „Neplač, děvče, neplač, vyjasni své oči!“ Jede na koníku, ještě nazpět kyne: „Zapomeneš na mne brzy v lásce jiné!“ 106