III. Na stráži.

Rudolf Pokorný

III.
Na stráži.

Sníh poskřipuje pod nohou a mrak za mrakem oblohou; a zima kosti proráží – och teskno, teskno na stráži! Na prsa hlavu přiklonil, ni slzy více neronil, jen v dál se hledět odváží – tam děsný mrak dlí na stráži... Mrak děsný, blesky děsnější – což zjeví as den zejtřejší? Ta tmavá noc až přestane, snad temnější mu nastane. – Kdo spoléhal by na štěstí? Jeť zejtra boj, a vítězství? Ach okamžik je utratí, a nikdy víc se nevrátí. A za horami modrými: „Vždy pak se vrátí do zimy! Chaloupku teple oděje a v loktech žínky okřeje!“ 107 Zas ponořen dlí v zpomínky: Jak sladko, sladko u žínky! A paměť zvolna přechází a duší táhnou obrazy... Jen ještě slza vyskočí, a spánek padá na oči, jen ještě povzdech vyráží – och teskno, teskno na stráži – – Sníh poskřipuje pod nohou a mrak za mrakem oblohou, a kolem soptí nepřítel... „Kde velitel, kde velitel?“ Tam zatáčí, tam zaráží, kde vojín usnul na stráži... Hněv ruku k jilci popudil – – zda se as vojín probudil? 108