IV. U hrobu padlého reka.

IV.
U hrobu padlého reka.
Měkká náruč svůdné bojů kněžny, sladké rty a půvab tváří něžný, ženy lesť i vášeň divoká, lživý ruměn, ňáder úběl sněžný, obelstily kouzlem otroka. Hoj jak svůdná objala ho v touze, jak ho bouřně líbala i dlouze, aby smrť mu sladší byla pouze, jež jí slzou tekla od oka! Bláhový! on líbal, líbal vřele, v zradné paní viděl spasitele duší mladistvou a plamennou; ale s klatbou na chladnoucím čele kles’ jí ze smrtících ramenou: „Běda lidstvu! Prokletím jen k bohu, že je stvořil, modliti se mohu, k vraždě vyjící až nad oblohu rozsápanou, lačnou hyenou!...“ 109 Běda lidstvu! Velebnosti plné nelidskostí pyšní se a slne, s čela strhává znak člověčí; divokosti pololidí klne, samo v divokosti největší. V děsných válkách bratr bratra hubí, vítězstvím se místo vraždy chlubí, nad mrtvolou jako při zásnubí jásá, křepčí, zpívá, zlořečí! Lidstvo, lidstvo, čím jsi ve všemmíru? Jeden křivý pohyb v těles víru snahy tvoje zvrátiť postačí; jedno mylné hnutí v prostor šírušíru, a jsi zničen, věčný rouhači! Ó proč nezříš veleby své darů, proč jen u vzájemném žiješ zmaru, ó proč prcháš lidství od poharu, největší ty světa boháči?... Dlouho snil jsem nad pomníkem reka... Přírodo, jak hledíš na člověka ze svých kras a věčných souladů, který k tobě přistoupiť se leká, který prchá od tvých pokladů? Mluvíš k němu sluncem, písní, květem, bleskem oblaků a bouří letem, životem i zkázou, věčným světem: a přec nejde k tobě o radu! 110