Pytlák.

Pytlák.
Ticho jako ve svatyni – sáhlo jitro v tajnou schránku: a ten horský blankyt nyní uzarděl se od červánků. „Div mne chuť již neopustí! Ani stopy po mé lani – ha, slyš! ze křoví cos šustí: chutě, starý, na čekání!“ Oj, z té záře od pahorku paprsky teď kolem střílí, a jen chvilku ještě k borku běloučký se závoj chýlí. „Jak se tají, mrška, v houští, jak se chví, než zvedne nohu! Hoho, pozor! juž se pouští zvolna, tiše od brlohu...“ Oddechl si borek z hlubin, padla jemu s ňader tíha; a ten úsvit jako rubín v korunách se stromů míhá. 28 „Však víc lesť jí nezachová! Jak se pohne – spustím smělo!...“ Houkla rána – ticho znova... Dobře, starý, měřils v tělo! Pluje slunce nad pahorek, jasnou záři v hory lije, zlatou sype rukou v borek vůni, květ i melodie. „Proklatě! Což divnou lani zachvátila moje rána: zahynuls mi na čekání, synku, duško milovaná!...“ Kol vše jásá, pěje, zvučí, omlazení, život všude, u křoví kdes jenom pučí ze dvou srdcí květy rudé... 29