Dědeček.

Dědeček.
Hoj, dojíždí na hory bohatýr, och, dojíždí na bílém koni, však nikdo ho jaktěživ nespatří, jen slyšeť, jak podkůvky zvoní. Oj, nezvoní, nezvoní podkůvky: to větřík nám v okénka zvučí, a ve vzduchu běloučkých květů hned, jak z jara kdy v zahradách pučí. A na zemi plno hned sedmikrás, že běloučkým povlakem všecka, a při krbu choulí se dědeček a kol něho družinka dětská. „Ach, povídej, povídej, dědečku!“ I přemýšlí dědeček bílý a povídá o svojí babičce, však nemůže od ní dál chvíli... A povídá o krásné princezně, ba o vrchu celičkém ze skla, a každému dítku se na očku hned skleněná perlička leskla. 32 A povídá o švarném rytíři, o zlatém a stříbrném lese, a každému dítěti v hlásku se hned stříbrný zvoneček třese. A povídá dědeček bez konce, až vypoví po třetí všecko, až očka mu zavírá na klíně to poslední miloučké děcko. I zdřímne si dědeček na chvilku, a sen jeho plný je krásy: ó vidí svou bývalou chaloupku a rozmilou babičku asi! 33