Pohádka o rusalce.

Rudolf Pokorný

Pohádka o rusalce.
I. I.
Zas vyjel jsem si ku hrádku a novou zaslech’ pohádku o krásné rusalce.
Má růže tváří na místě a oči – hvězdky zajistě – tam září na skalce. Vlas jasný splývá po tílku, a za křídelka andílku jsou písně zvonivé. Tam v borku těká u skalky a vábí, vábí do dálky: ji spatřím nejdříve!
II. II.
Na kypré mechu podušce v tichounkém lesa klínu jsem zastihl ji – dřímala jak laňka v sladkém stínu.
84 Na líčku němé usmání a v očích snové libí, za ňadry růže vábivá a na rtech sladké sliby. Ej, z růže pestrý motýlek se v bílá ňadra díval, že slavíček se ve křoví naň žárliv rozezpíval. A zbudil ji... I shledla mne a juž mi prchla houštím: ó slavíku, ó žárlivče, ten zpěv ti neodpouštím!
III. III.
Našel jsem ji opět záhy, setkaly se naše oči, jako když dvě jasné hvězdky za večera v blankyt skočí.
Našel jsem ji pode hrádkem, setkaly se ruce dvoje, a sám bůh ví, jaké v srdcích vzbudily se nepokoje! Našel jsem ji při měsíčku, setkaly se rety v tužbě, a mně bylo, jak bych sloužil nejčistější bohoslužbě. 85
IV. IV.
Ó to žití, bědné žití! plno žalu, plno trudu: nemysli si, rusalko má, že bez tebe šťasten budu!
Ó ti lidé, klamní lidé! nespojí a juž nás dělí: nemysli si, rusalko má, že bychom se uviděli! Ó ta srdce, teskná srdce! plna lásky, plna snění! poznáš, poznáš, rusalko má, jak je těžké zapomnění!
V. V.
Na vždy s bohem, dítě lesů! Och, juž domov za mnou volá: mysl má tě neopustí, srdce tobě neodolá!
Však dřív slunce večer vyjde a měsíček svitne z rána, než tě k srdci přitlačím si, rusalko má milovaná! 86
VI. VI.
Zas odjížděl jsem od hrádku a v srdci nesl pohádku o krásné rusalce.
Ó čarovná ty pohádko, což prožil jsem tě za krátko tam v borku na skalce! Ach, přinese-li zticha kdy hoch prstýnek ze smaragdy své teskné panence? Ó nikdy juž, ó nikdy víc si nepřijdeme, dítě, vstříc leč v smutné myšlénce! 87