Poslední list.

Rudolf Pokorný

Poslední list.
Naposled slunko pohledlo zpátky: v okénko moje červánek kles’, na stěně bludic rozsvítil řádky, v duši mi vzbouřil myšlének směs... Pozvolna v soumrak jizba se noří, podřimnul stromů ševel a svist – ha, co tak smutně lampa mi hoří: naposled, dítě, píšu ti list! Vzpomínky krásné, čarovní snové, nejsladších tužeb oživlý zvuk, objetí vřelá, ohniví rtové, ozvěna mladých rozkoší, muk: všecko to v duši jásá i úpí! Opět jsem živ a mládí si jist; obrazy rychle řadí se v tlupy: naposled, dítě, píšu ti list! Po letech, snílko, vracíš se ke mně! Tisknu tě k srdci, hladím tvůj vlas, promlouvám vroucně, domlouvám jemně, temnoučké plaším mráčky ti s řas. 90 A když se tratíš ve tmu mně noci, nemohu dlouho z drahých těch míst, nemohu divnou tesknotu zmoci – naposled, dítě, píšu ti list... Ha, kterak, dítě, vidím tě nyní! Na skráních vínek jediný květ: s odvahou tedy v chrámovou síni – na věky šťastno vyjdeš z ní zpět... Bledneš a slzíš? Myšlénky klamné! Trudno mé přání nevěstě číst: „Žehnám ti vroucně – zapomeň na mne“?... Naposled, dítě, psal jsem ti list! 91