Mládí.

Rudolf Pokorný

Mládí.
Noc tichá, tmavá dole; hvězdno nahoře – ach, snivě oko bloudí v světel táboře. A zvolna zastaví se u hvězdičky kdes, jež povznáší se výš a výše do nebes. A obdivuje lesk a čarokrásný třpyt, jenž kouzelně se lije kolem na blankyt... Však náhle žhoucí slza po něm přeletí: má krásná hvězda klesla v mračen objetí... I hledím v zamyšlení v tajůplnou výš: ó již se oku mému nikdy nevrátíš! Tak mládí moje sličné, květů bohactví, mých tužeb hvězda krásná, snů mých junáctví, a probájených nocí písně rusalky: vše odletí mi záhy, záhy do dálky!... Ej, však juž čas býť mužem, bystrým sokolem, čas rozepnouti křídla, blýskať kolkolem! Vždyť pochopiti svět a žití bohactví jest teprv velkolepé, pravé junáctví! 118