Z kostela...

Rudolf Pokorný

Z kostela...
Nežehnáš, tatíčku, dětem na cestu, neobjímáš, máti, svoji nevěstu. Radostné nám slzy cestou nezáří – smutnotě mi bez vás kráčeť k oltáři! Smutněji mi ještě na vrch z kostýlku, a tam pokleknouti u vás na chvilku. Zamysliť se v zkazky, vtoužiť ve mládí, co mi vaši lásku nazpět přivádí. Ach, ta rodná láska! Kdo jí v náruč pad’, v slzách musí na ni věčně vzpomínat! 126 Stále v srdci hřeje svým ho sluníčkem, byť ji udusili dávno trávníčkem. Ach, ta rodná láska! Kdo pil z jejích vnad, vždycky bude na ni blažen vzpomínat! Neodejdeť více nikdy ode mne, byť ji zakopali ruce nájemné. Ach, ty rodná lásko, na chvilku se zbuď, na okamžik zahřej matičce mé hruď, srdcem pohni otci, chladné ruce zkřis, by mi požehnaly jako děcku kdys! Navrať zhaslým očím kratičký jen svit, co by se synem se mohly rozloučit! Vkouzli v mrtvá ústa sladké usmání, jedinkou mi oživ chvilku shledání! 127 Naposled přej stisknouť ruce uvadlé, jednou ještě zlíbať tváře zapadlé, na chvilku jen vdýchať život do těla: ach, což bych šel blažen, blažen z kostela! 128