Písně!

Rudolf Pokorný

Písně!
Písně, moje písně, nezabudky vonné, při vás moje duše ve snu zlatém tone. Dávno nezabudky, dávno jsme my známi: s vámi vyrůstal jsem mezi pohádkami, s vámi setkával se za každičkým krokem za modrými vrchy v borku nad potokem. A když bylo třeba srdci v městě líku, pospíchal jsem k vám jen chutě do lesíku, ostříhal vás znova, do večera hlídal a své mladé tísně u vás vyzpovídal. Což ta vaše očka tkvěla na mně sdílně – tak jsme dlouho, dlouho žili nerozdílně! Později jsem vámi posázel dvé hrobů na památku otci, věrné matce v zdobu, a na sklonku mládí přeju jenom sobě, by vás jednou někdo na mém sázel hrobě, jako já vás sázím v slavičí svou dobu. Ó kéž píseň každá, již mi srdce utká, není víc než sladká, drobná nezabudka!... E: js; 2002 138