XIII. Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,

Rudolf Pokorný

XIII.
Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
chci přinést Ti ji do vlasů – – A šel jsem pro tu okrasu, leč šumný ručej nalezl jen z blízka. A ten mi pohařík sám v ruku vtiská: pij! zve mne, okus jen, jsem Vesnou připraven!
Jak poklekl jsem ku skalnímu vínu a pil ten divotvorný lík, hned stal se ze mne sokolík a já se vznesl bujně nad bučinu a slétal zem i nebe za hodinu a divy, divy zřel i v srdce uzavřel. O, viděl jsem, jak hvězdy v touze sletly, by v rose vzplály u stop Tvých, a puky zřel jsem na větvích, jež, kudy kráčelas, hned sličně kvetly, a perly v cestu potok házel světlýsvětlý, a kde byl pták, hned spěl, by po cestě Ti pěl. 40 Sluk hejna, rehků táhla nad Tvou hlavou, a lecha vzešla pod nohou, mech zrosen zdál se oblohou a zářil ve tvář Tvoji usměvavou. A já – jen trnul před tou Tvojí slávou a řízy Tvojí lem vášnivým líbal rtem. Však Tys mne zvedla, a já poznal v žase ta líčka, hvězdy očí těch, ten stříbrný hlas, ba i dech, fialky na ňadrách, a v měkkém vlase – moc vína skalního již přešla zase a Vesna okem Tvým mě vítá k pěvcům svým. 41