Obžinky.

Obžinky.
Hoj, šafáři vyšňořený, brado hladká: pěkně sluší na pokos ti poděbradka! A červená vesta! Mluv, kam tvoje cesta? Věru jsi dnes, šafáři náš, jako z města! Ba jsi ty dnes na půl oko, ucho z půlky; čekáš z polí požehnání do stodůlky? Hej, už táhnou ženci se klasnými věnci, [38] a děvčátka jedna kytka za mládenci! A což pějí, dovádějí, zvoní srpy! Kloboučky hle samé klasy, kosy – chrpy! Ďas vjel v tvoji chasu: žertů – kolik klasů – – Hleď, už dívky odpínají věnce s pasů... Děkuje se šafář starý: „Za ty vínky uviju vám pěkné kolo na obžinky; k němu přidám hody: červeňoučké vody – koláčů víc nenajdete u vojvody!“ Potom kyne, a dudáček dudať počne – na tom světě neviděl jsi také skočné! 39 Oj, ta naše chasa! Jaká je to krása, točíli se do kolečka, zpívá, jásá! Všecka láska, co jí v světě, hochům v očích: hle jak přibity jsou dívkám na vrkočích, na červeném líčku – – „Heja, andělíčku!“ mrká šafář potutelný o hubičku. Ej, tu kdosi – po všem veta! – Starý, jářku, obrať se ty o hubičku na šafářku! Však už kolem chodí – šafář hlavou hodí: „No, což stará? – dupáčekDupáček ti neuškodí!?“ – 40